JSEM KRÁVA. A co ty?

Jak mohou pomoci projektivní otázky? 

Před několika lety jsem jela metrem,  pořádně unavená. Matka dvou malých dětí, co se snaží stíhat... Četla jsem knihu  Staňte se značkou od Catherina Kaputa a došla k obligátní orázce (právě té projektivní): Kdybyste si mohli vybrat, jaké byste byli zvíře?  


Tak to je jasný, říkám si: KRÁVA!

Pracovitá spolehlivá kráva, na kterou každý naloží a ona to spolehlivě odtáhne! K tomu nadojí mlíko a nakonec  skončí v salámu...

... au, to bolí, ještě teď! Chvíli jsem se litovala a pak se posunula od sebe ke krávě.

Přes prvoplánová spojení jako: blbá kráva, pomalá a tlustá...  jsem přešla k jejím  krásným očím a klidu. Vybavila se mi dovolená v Alpách, pasoucí se krávy s telaty, louky, hory a KLID. Miluju louky a kytky na nich! Vůni hor, jezera a horský nadhled (nemusím se drápat na dlouhé tůry po skalách – nejsem kamzík). Krávy na horách jsou důstojné a relaxované. Jdou tam, kde jim chutná a je jim příjemně. Budí respekt, jsou skvělé mámy a jen tak před něčím neuhnou. Mají svou hlavu (nechytají trendy). A když se náhodou splaší, celkem rychle se uklidní....


Ta představa mě nadchla a líbí se mi dodnes. Jo, já jsem kráva!  A není nic trapnějšího, než kráva, co si hraje na gazelu nebo antilopu.

Ke "své" krávě se vracím, když o sobě pochybuju. Jo, jsem docela klidná a silná. Když se občas splaším, snadno se uklidním. Pevnou půdu pod nohama pomáhám najít i druhým - splašeným a nebo nerozhodným. Už jsem musela unést víc, než bych si myslela, že jsem schpná. Tak co na tom, že nejsem štíhlá jak gazela a rychlá jak antilopa?!


Na stejnou otázku mi jedna klientka zklamaně odpověděla, že je Zajíc. „Splašený, co pořád zdrhá a před něčím kličkuje!“  Když jsem se jí ptala, co se jí na zajícovi líbí, po chvíli řekla: „je moudrý! Moudrý, rychlý, nenechá se chytit. Ví, kam si zalézt. Zná rostlinky, má rád přírodu, umí v ní žít... Já chci být moudrá paní Zajíčková!“.

To je síla projektivních otázek  - těch, které umožňují vystoupit ze své role, zažitého vnímání sebe, druhých nebo situací a strastí. Otázky typu: Co by, kdyby...jste byli opice/ vaše matka/ šéf/ moucha na stěně/ nejbohatší na světě/ nesmrtelní/ neviditelní/ jste se nebáli...?   Odpovědi na ně podporují sebereflexi. Umožní vidět nově, z jiného úhlu objevovat nová řešení a cesty. Probouzejí kreativitu a hravost, ochotu vstupovat na tenký led – proč by ne, když je to jen jako? ;-)

Otázky se jmenují projektivní, protože pracujeme nikoli s realitou, ale se svými projety - promítáním vlastních představ a asociací do dané osoby, situace, zvířete, věci... Je v pořádku, že vám příjde na opici důležitý humor a někomu jinémo hbitost. Všímejte si toho, co je důležité pro vás. A představami druhých se můžete klidně inspirovat také. 

Vaše vidění se také může měnit v čase. V jeden moment se můžete například cítit jako aligátor, jindy jako želva. Někdo může dlouhodobě pracovat se stejnou projekcí (jako se já vracím ke krávě). To, co pomáhá, je vystoupení ze zaběhlého vidění a objevení jiného. Ta správná je vždy to VAŠE aktuální projekce, protože mluví právě k vám právě v dané situaci.  

Tak schválně:

• Kdybyste si mohli vybrat, jaké zvíře byste byli? 
• Co vás o tom zvířeti napadá?
• Co se vám na něm líbí, co na něm obdivujete?
• Co by takové zvíře (člověk s takovými vlastnostmi a chopnostmi) dělalo ve vaší situaci? Jak by řešilo váš problém či nesnáze?
• Jak by žilo váš život?....

Co si myslíte o projektivních otázkách a jaké zvíře napadlo vás? Podělte se v komentářích ;-)