sobota 21. února 2015

O KOPAČKÁCH A PERFEKCIONISMU - kde se v nás bere a co s ním?



Neustálá snaha o dokonalost a strach z vlastního selhání a chyby. Perfekcionistické nároky na sebe i na druhé... Znáte to? Řekla bych, že v nějaké formě nebo situaci asi ano. Neznám nikoho zcela imunního. Ale jak se bránit vlastním perfekcionistickým ambicím?  

Občas slyším nebo čtu, jak se někdo chlubí, že je perfekcionista: "jsem na sebe / na druhé náročný, vyžaduji stoprocentní výsledky, ...nic nedokonalého nehodlám akceptovat". Ale to je poměrně nebezpečné nedorozumění - na pefekcionismu nic k obdivu není. Brené Brown o perfekcionismu píše: 

Perfekcionismus je sebezničující a návykový názorový systém, podporující základní myšlenku: Když budu dokonale žít, vypadat a vše dokonale dělat, mohu odstranit nebo minimalizovat bolestivé pocity studu, odsouzení a obvinění... Nic dokonalého však neexistuje. Dokonalost je nedosažitelný cíl....Cítit stud, odsouzení a vinu (a strach z těchto pocitů) patří k lidské zkušenosti. Perfekcionismus zvyšuje pravděpodobnost těchto bolestivých emocí a často vede k sebeobviňování: cítím se tak, protože nejsem dost dobrý...

O perfekcionismu vím své... A přestože  jsem stokrát nabyla dojmu, že už jsem k sobě laskavější, vždy si znovu  naběhnu. Mou noční můrou pak vždy bylo, že stejně vychovám své děti...

Můj pětiletý synek  má zítra svátek. Začal hrát fotbal, tak jsme mu slíbili kopačky. Společně jsme je vybrali, vyzkoušeli, nebyla jsem si jistá… Ale Filípek ano: “maminko, ty jsou super, jsou fakt frajerský a jsou mi úplně dobře…”. Takže jsme zaplatili a Filípek si kopačky hrdě odnesl.   


Doma si je hned obul. “Opravdu jsou Ti pohodlné, nikde Tě netlačí?” “No, víš maminko, vlastně na malíčku mi to není úplně příjemné, ale jenom na jednom…”, začal Filípek s nejistým a provinilým výrazem. Okamžitě mi proběhlo hlavou:  “ sakra, kdybych se ho desetkrát neptala…”.



Permanentně dětem omílám, jak je normální dělat chyby, hlava se za to nikomu neutrhne… Do okamžiku, než si v euforii odnesou domů nepadnoucí boty nebo se jim nepodaří něco jiného… Chybělo málo a udělala bych z něj neschopného troubu - kdybych svou první myšlenka vyslovila nahlas. Tak u dětí zaséváme semínka perfekcionismu a strachu cokoli rozhodnout, aby náhodou neudělaly chybu...


Ale proč si hned sypat hlavu popelem. Jsem normální matka, co se přirozeně vytočí, když stráví zbytečně odpoledne v obchoďáku. Svému chlapečkovi jsem vymyslela úžasný dárek. A tentokrát jsem ho dokonce zvládla podpořit. Sláva! No a až budu mít příště slabší den a něco nepříjemného mu řeknu, prostě se pak omluvím. Jako už tolikrát. Aspoň chlapci vědí, že i maminka se někdy chová hloupě… Tím spíše pak oni. Naštve to, ale je to normální. A na omluvu nikdy není pozdě. To je jediná cesta ven z nesmyslných nároků na dokonalost svou i druhých.

Perfekcionismu se nezbavíme tím, že s ním budeme bojovat, popřeme ho nebo se budeme tvářit, že jsme nad věcí a je nám pro smích. Myslím si, že jediná, nikoli snadná, cesta je přijmout ho - příjmout sebe...  Ano, mám tendenci zbytečně řešit malichernosti, nezvládnu být vždy velkorysá a nad věcí, někdy ječím na své děti... Ale tím spíš chápu a ochotně podpořím druhé, když mají zrovna slabší chvilky. A je se mnou sranda - někdy ;-)

Jak kompenzujete své perfekcionistické úlety vy? ;-)  




________________
 
Brené Brownová: Dary nedokonalosti. Návrat domů, Praha 2012

neděle 15. února 2015

POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE - Zase vám “nedal kytku na Valentýna”? ;-)



Toužíte po projevu uznání, zájmu nebo po “kytce na Valentýna” a pořád nic? Zkuste si o to říci - nahlas, prosím. 





Je 14.2., svátek svatého Valentýna. Moje kamarádka napsala na Facebook:

Ja tento komercni svatek leta letouci zavrhuju z duvodu, ze bych se niceho nedockala. Tim predchazim zklamani. Ale letos jsem se nechala zblbnout v pralinkarne a koupila cokoladove srdicko. Vycurane jsem ho darovala rano, abych se do vecera take neceho dockala... a Milka dorazila... takze muj 1.Valentyn v zivote :-)

Moc se mi líbila její upřímnost a radost. Říkala jsem si, jak je to vlastně snadné: něco chci, tak si to prostě zařídím. Jinak mi nezbude, než nadávat na komerční svátky a plakat: “nedals mi kytku na Valentýna…”.







Připomnělo mi to podobnou situaci: miluji květiny. Kdysi dávno jsem tedy manželovi vysvětlila, že mě kytkou OPRAVDU POTĚŠÍ!  A vůbec to nemusí být jen na svátek a narozeniny. Naopak.
Ukázala jsem mu  takové ty svazky růží, tulipánů nebo chryzantém v celofánu, které bývají v supermarketu. Jsou levné a nadělají parádu.  (Na pugéty máme také své dodavatele.) Od té doby jsou u nás na stole řezané květny téměř stále. Manžel se pohoršuje, když napíšu kytku na nákupní seznam. Protože on přece ví. A kdyby náhodou zapomněl, připomenou mu naši kluci: “ještě kytičku pro maminku”.
S několika kamarádkami jsme o tom mluvily. Obvykle jsou nadšené a na mého muže pějí ódu. Když jim však řeknu, že jsem ho to “naučila”, jejich nadšení trochu chladnne. Už to není tak romantické. Říkat si o kytku je ponižující… Jenže ony většinou na romantiku marně čekají a mně chodí domů mí chlapi pravidelně s nákupem a květinami. Já mám radost a kluci taky.

Bohužel, nemohu uvést mnoho dalších vlastních příkladů. A je mi to líto, když s těmi kytkami to funguje tak pěkně. Jsem vychovaná v tom, že když se budu hodně snažit, někdo si jistě všimne a dočkám se odměny. Zbytečně dlouho mi trvalo pochopit, že se mohu snažit sebevíc, když neřeknu, co chci, šance, že mi to někdo z očí vyčte, je poměrně malá (zvlášť, když se budu ještě tvářit, že vlastně nechci nic…). Ale učím se :-). Letos jsem se například rozhodla, že si pokusím najít cestu ke spolupráci s lidmi, kterých si vážím a obdivuji je. A celkem se mi daří.
Doporučuji vám, až budete příště před Valentýnem, MDŽ, Dnem matek, 1. Májem nebo jiným ”umělým” svátkem smutně pokukovat po kytce, čokoládě nebo speciálním menu v restauraci, zkuste naznačit nebo raději říci, že by vám to udělalo radost. Nebo si tu kytku / sladkost kupte rovnou sama, rezervujte stůl v restauraci... Druzí  mají tendenci chovat se k nám s takovou úctou a láskou, jakou k sobě chováme samy.

Samozřejmě vás nenabádám slavit, čemu nevěříte. Nejde zdaleka jen o svátky a projevy pozornosti. Stejně tak můžete zkusit něco nového, začít se učit něco, co obdivujeme na druhých, oslovit zajímavé lidi, které dlouho toužíte poznat nebo vyjít vstříc práci snů... Protože když to nezkusíme, můžeme jen sami sebe přesvědčovat, že: "ty hrozny by byly stejně kyselé..." (a Valentýn je jen komerční svátek). ;-)