TEROR PŘÍLEŽITOSTI - díl první a jistě ne poslední!

Terorismus v poslední době nenechává v klidu nikoho z nás. Já však nechci psát o Islamském státě ani o Ukrajině.  Mám na mysli jev mnohem subtilnější, se kterým máme osobní zkušenost téměř všichni. O co jde?

Určitě to znáte: máte práce nad hlavu, jedete na plný plyn a dostanete nabídku spolupracovat na perspektivním projektu. Nebo jste pozvaní na akci, kde se můžete seznámit se zajímavými lidmi. Pro někoho to mohou být slevy... Prostě jsou to skvělé šance, výzvy, výhodné nákupy a investice, které by nás teoreticky mohly  katapultovat tam, kde toužíme být. Možností je však příliš mnoho na to, aby bylo možné využít všechny. Jejich teror pak spočívá v úzkosti, kterou v nás vyvolává představa, že odmítneme tu pravou a do konce života budeme litovat a závidět těm prozíravějším.

S pojmem TEROR PŘÍLEŽITOSTI jsem se setkala před více než 10 lety, když jsem řídila neziskovou organizaci. Nedostatek financí řešily (a řeší) některé neziskovky granty, které s jejich činností souvisí spíš okrajově, pakud vůbec. To však znamená, že vedle své primární činnosti, musí vykonávat činnosti další. Narůstá objem práce i potřeba prostředků a kolotoč se roztáčí… Někdy to pomůže překonat obtížné období. Často se problémy eskalují.

Neziskovku teď neřídím,  ale s terorem příležitosti jsem v kontaktu dnes a denně. Osobně i se svými klienty při koučování. Jedeme v tom všichni. Máme pocit, že nevyužít příležitosti je hloupé nebo dokonce trestuhodné. Je obtížné poznat a rozhodnout se, kdy stojí za to zatnout zuby a kdy už se stáváme obětí vlastní honby za dokonalostí a neustálého srovnávání se s druhými. Kdy jsme na cestě k lepším zítřkům a realizujeme své poslání a kdy se zbytečně honíme a za potlesku nebo závisti okolí, směřujeme svižným krokem  k vlastnímu vyhoření. 

I když už nadšeně skočíme po „příležitosti“, ze které se nám záhy stáhne žaludek a místo radosti a vzrušení narůstá jen stres, obvykle můžeme své rozhodnutí změnit. Ano, vím: změnit názor je pro „správného perfekcionistu“ téměř stejné sci-fi, jako odolat příležitosti. Přiznat selhání, nedostatečnost, omyl? To je však jen náš, perfekcionismem pokřivený úhel pohledu. Pro druhé může být realistické posouzení možností a kapacit a rozhodnutí včas odejít projevem profesionality a zdravého sebevědomí. Mnoho z nás má osobní zkušenost, kdy jsme kvůli nemoci nebo jiným důvodům nemohli dostát závazku. Omluvili  jsme se a svět se nezbořil. Získaný čas naopak umožnil nadhled, někdy dozrálo správné řešení, nebo se našel někdo, kdo naši práci udělal lépe a rád.

Nechci vás nabádat k neplnění závazků. Ale změnit názor, požádat o pomoc, pozdější termín nebo nejít na akci, kam jdou všichni, můžeme velmi často i přes původní ukvapené ANO.  

Můžeme si také pěstovat vnitřní kompas, který nám pomůže udržet směr a teroru příležitosti podléhat co nejméně. K tomuto, jak rozeznat skutečnou příležitost od MĚLBYCHŮ  se budu vracet v dalších příspěvcích. 

Pokud máte nějaký svůj osvědčený způsob, jak odolávat svodům teroru příležitosti, budu ráda, když se o něj podělíte v komentáři.  :-)

PS: Dnes je posledního ledna - tedy poslední PŘÍLEŽITOST publikovat příspěvek na blog a dostát své ambici 2 příspěvky / měsíc ;-)