KÁVA S KOUČEM aneb proč nepíšu blog

Slova KOUČ a KOUČOVÁNÍ nejsou nová. Zdaleka ne každý však ví, co přesně si pod nimi představit. To se snaží změnit kampaň KÁVA S KOUČEM - jednoduše tím, že dává možnost ochutnat. Kávu i koučování. 

Jsem koučka a velmi často se mě lidé ptají, co to teda vlastně dělám. V tom lepším případě. Občas má někdo potřebu mi říci, co si o koučování a/ nebo koučích myslí. Nerada někoho přesvědčuji. Je to jako diskutovat s někým o kvalitě šunky nebo ovoce, které prodáváte. Nakolik je lepší kousek ukrojit a dát ochutnat než vysvětlovat, jak vaše ovoce chutná a zda je lepší než sousedovo?

Takový je koncept KÁVY S KOUČEM, kterou společně s koučkami Karolínou Puttovou, Marcelou Mráčkovou a Lenkou Olšanskou, organizujeme. Oslovily jsme kouče s vzděláním a praxí, u kterých očekáváme, že jejich ovoce je kvalitní a zralé.  Přidalo se k nám kolem 50 koučů z 37 měst celé ČR. Společně dáváme třetí týden v květnu a první v říjnu, za symbolické pozvání na kávu, ochutnat KOUČOVÁNÍ. 

 Kdy má pro Vás smysl pozvat kouče na kávu a koučování vyzkoušet?

 

Třeba, když jste nespokojení s prací, se svou výkonností, s tím, čemu a jak věnujete čas. Když máte vizi, projekt… a nedaří se vám jej realizovat, ztrácíte motivaci nebo nemáte dostatečné sebevědomí. Případně, když se potřebujete v nějaké oblasti systematicky posouvat, zlepšovat své schopnosti, vztahy… V tom všem vám může koučování pomoci. Nezbytnou podmínkou však je vaše ochota, či přímo ODHODLÁNÍ, PRO ZMĚNU NĚCO UDĚLAT. Bez vlastní aktivity schůzka s koučem obvykle k žádoucí změně nestačí.

Pokud hledáte kouče pro sebe, pro své kolegy či firmu, je Káva s koučem  možností vyzkoušet si různé přístupy a zjistit, jaký kouč vám vyhovuje "osobnostně". 

Co se dá čekat od jednoho setkání s koučem?

Záleží na vašem tématu, cíli i připravenosti ke změně. Můžete se kouče na cokoli zeptat, vyjasníte si očekávání.  Káva s koučem však není O koučování. Věnovat se budete konkrétnímu tématu.  Měli byste odcházet s jasnějším pohledem na svou situaci a s vědomím konkrétního možného kroku nebo krůčku: co promyslet, co udělat... Můžete  získat jiný úhel pohledu,  zjistit, co vlastně chcete změnit, kam upřít své úsilí nebo pozornost. Můžete objevit zdroje, novou cestu k žádoucí změně…  To je individuální.  Vše se během krátkého času vyřešit jistě nedá. Ale poznáte, jak koučování probíhá a zda a jak zrovna vám ve vaší situaci může pomoci.

Co udělat, pokud máte chuť na kávu a koučování? 
Na stránkách www.kavaskoucem.cz si vyberte kouče, pozvěte ho/ji na kávu a ZKUSTE, CO TO DÁ – co vás nezabije, to vás posílí ;-)

https://www.facebook.com/sergiconstanceweb/videos/771163672962018/

KÁVA S KOUČEM  je má srdeční záležitost. Děláme ho s láskou a nadšením ve volném čase. Je tedy jasné, že momentálně žádný volný čas nemám. Proto je můj blog v posledních týdnech zoufale opomíjený. Neznamená to, že mi došla inspirace nebo chuť. Už se těším, jak se s vámi podělím, nejen o zkušenost s koučováním za kávu…

Jak spolu souvisí svět dětí a dospělých, různý úhel pohledu a Stradivariho housle?

Zápisky z cest – pohled z dálky

Jsem na dovolené. A znáte to, s odstupem najednou vidíme jiné, jinak… Získáváme jiný úhel pohledu, objevujeme poklady – jeden je jako bonus, až úplně dole pod textem :-).

Ráda o sobě říkám, že jsem koučující matka. Při koučování dospělých moc ráda využívám, co jsem se naučila s dětmi a naopak. (Tak například schematizace a piktogramy při orientaci v čase a v úkolech ocení malý autista, stejně jako velký manažer). Myslím si, že mnohdy zbytečně zdůrazňujeme specifika konkrétní cílové skupiny, místo abychom využili, co se nám již dříve osvědčilo jinde. A zvláště na děti a dospělé máme tendenci dívat se jako na rozdílné živočišné druhy. Přitom ta odlišnost je mnohdy našim zbožným přáním nebo předsudkem, spíše než čímkoli jiným.

 

Tak třeba dnes. Synek se vztekal, když jsme mu zabavili telefon, protože mu vypršel čas na hraní Husitů: „to je ale pitomej den! Snažím se být hodnej a pak si ani nemůžu zahrát pořádně hru!“. (Jsme na horách v Itálii, a zatímco spolužáci opakují násobilku, on brázdí svahy na lyžích. Fakt je mi ho líto…) Prospěl by Ti jiný úhel pohledu, mladíku. Ukázala jsem mu pastelku zezadu a zeptala se, co vidí: „Takový zakulacený trojúhelník.“ Otočila jsem pastelkou: „Já tvrdím, že je to obdélník se špičkou! Nebo tlustá špejle… Ne tužka, červená pastelka, nebo dřívko, šipka….“ „Ne, zakulacenej trojúhelník…“ říkali už oba kluci a smáli se.  

Když se před usínáním zlobili, že jim kvůli řádění a zdržování nevymyslím pohádku na dobrou noc, připomněla jsem jim „pastelku“. Chtěli další příklad. Vymysleli třeba: dveře/deska/dřevo na topení/ snowboard…

Což mi připomnělo: dnes mi pan domácí, Claudio Delvai, povídal o zdejším kraji – údolí Val di Fiemme. Pán je patriot a vůbec, renesanční člověk – spisovatel, ředitel místního muzea, milovník a podporovatel umění, hoteliér... Říkal mi, jak je zdejší údolí už po staletí významné. (Jasně, to říkáme turistům o své domovině všichni. Lyžování je tu super – posledních 60 let? Je tu nádherná příroda, ale krom obchodních cest sever – jih, kdo by se sem škrábal? Všude samý kopec a les???) A pán mi začal povídat příběh zdejších lesů. Ke stavbě využívali místního dřeva již Benátčané. Rostou tu v horách vysoké kanadské smrky s minimem větví až někde hodně vysoko. Dnes jsou nazývané „rezonančním dřevem“ a dělají se z nich hudební nástroje. Světoznámé Stradivárky se vyráběly právě ze zdejšího dřeva. A také další smyčcové nástroje, kytary i piana. Takže právě ten samý kopec, samý les je bohatstvím a věhlasem zdejšího kraje…

Myslím, že máme precedens! Stačí odkázat se na „pastelku“ a „strom Stradivárius“ a ušetřím si mentorování.  Taky jsem chlapečkům říkala, že zlobit se nebo dokonce vztekat, je normální. Stává se to přeci i mně a tatínkovi (vím, že jsem si naběhla a vrátí se mi to, jako bumerang…). Jde o to vědět, že je velká pravděpodobnost, že existuje i nějaký jiný úhel pohledu na věc a ten už nemusí být tak tristní. Proto je fajn tu dobu vzteku a sebelítosti zkrátit. Že rozdíl mezi těmi, co mají v životě radost/úspěch/peníze… a těmi, co se mají pořád špatně, může být i v tom, že ti radostnější jsou schopni podívat se znovu na strom před sebou a vidět v něm housle, dům nebo loď. Zatímco ti nešťastní jen nadávají na cestu do kopce a lesy kam se podíváš… Lekce osobnostního rozvoje pro děti ;-)

A co tím vším chtěl vlastně básník říci?

1.       Co funguje na dospělé, můžeme mnohdy použít i na (své) děti a naopak - dejme dětem šanci pochopit i sofistikovaná řešení a s dospělými se nebojme mluvit a jednat jednoduše a přímočaře. 

2.       Příběhům, obrazům a přirovnáním rozumí často malí i velcí a na rozdíl od poučování jsou obvykle ochotní se z nich i poučit.

3.       Když se cítíme mizerně, klidně se politujme/vyvztekejme…, ale ne zbytečně dlouho. Pravděpodobně existuje i jiný úhel pohledu na naši „životní mizérii“. A možná z toho klacku, co nám někdo hodil pod nohy, vytvoříme jednou Stradivárky… Nebo něco jiného :-).

4.       Experimentujme kreativně s tím, co se nám již dříve osvědčilo jinde. Zkusme být renesančními lidmi, kteří mají různorodé zájmy i oblasti působení. Je to šance recyklovat a lépe využít své zkušenosti a talenty. A být inspirací pro druhé… (viz. poznámka pod čarou).

5.       Mluvme spolu a naslouchejme si – a zvláště cizincům. I když je jejich nebo naše jazyková výbava někdy mizerná. Šance na jiný, nový úhel pohledu u cizích lidí s jinou životní zkušeností významně roste.

_______________________________

POZN: Náš bytný, pan Claudio Delvai, se kdysi náhodou dověděl o zvláštních vlastnostech a věhlasu smrků z určité oblasti jeho kraje Val di Fiemme. A rozhodl se, že o tom musí vědět místní i návštěvníci kraje. Po čase vymyslel, že „darují“ po jednom „kouzelném“ stromu významným hudebníkům (a strom na jejich počest pojmenují). Tak vznikl les Bosco che suona. Jedním z obdarovaných byl také dirigent a skladatel Ezio Bosso. Na počest zdejších stromů a neobvyklého dárku složil a natočil symfonii Under The Tree´s Voice, kterou se svým orchestrem pod korunami stromů také zahrály…
Dostala jsem CD a poslouchám ho stále znovu, jak se mi líbí!
Poslechněte si ;-)

Autentická nahrávka:

https://www.youtube.com/watch?v=JbpX3tkts0Y

profi nahrávka:

https://www.youtube.com/watch?v=JbpX3tkts0Y

https://www.youtube.com/watch?v=elN8okqSzao

O KOPAČKÁCH A PERFEKCIONISMU - kde se v nás bere a co s ním?

Neustálá snaha o dokonalost a strach z vlastního selhání a chyby. Perfekcionistické nároky na sebe i na druhé... Znáte to? Řekla bych, že v nějaké formě nebo situaci asi ano. Neznám nikoho zcela imunního. Ale jak se bránit vlastním perfekcionistickým ambicím?  

Občas slyším nebo čtu, jak se někdo chlubí, že je perfekcionista: "jsem na sebe / na druhé náročný, vyžaduji stoprocentní výsledky, ...nic nedokonalého nehodlám akceptovat". Ale to je poměrně nebezpečné nedorozumění - na pefekcionismu nic k obdivu není. Brené Brown o perfekcionismu píše: 

Perfekcionismus je sebezničující a návykový názorový systém, podporující základní myšlenku: Když budu dokonale žít, vypadat a vše dokonale dělat, mohu odstranit nebo minimalizovat bolestivé pocity studu, odsouzení a obvinění... Nic dokonalého však neexistuje. Dokonalost je nedosažitelný cíl....Cítit stud, odsouzení a vinu (a strach z těchto pocitů) patří k lidské zkušenosti. Perfekcionismus zvyšuje pravděpodobnost těchto bolestivých emocí a často vede k sebeobviňování: cítím se tak, protože nejsem dost dobrý...

O perfekcionismu vím své... A přestože  jsem stokrát nabyla dojmu, že už jsem k sobě laskavější, vždy si znovu  naběhnu. Mou noční můrou pak vždy bylo, že stejně vychovám své děti...

Můj pětiletý synek  má zítra svátek. Začal hrát fotbal, tak jsme mu slíbili kopačky. Společně jsme je vybrali, vyzkoušeli, nebyla jsem si jistá… Ale Filípek ano: “maminko, ty jsou super, jsou fakt frajerský a jsou mi úplně dobře…”. Takže jsme zaplatili a Filípek si kopačky hrdě odnesl.   

Doma si je hned obul. “Opravdu jsou Ti pohodlné, nikde Tě netlačí?” “No, víš maminko, vlastně na malíčku mi to není úplně příjemné, ale jenom na jednom…”, začal Filípek s nejistým a provinilým výrazem. Okamžitě mi proběhlo hlavou:  “ sakra, kdybych se ho desetkrát neptala…”.

Permanentně dětem omílám, jak je normální dělat chyby, hlava se za to nikomu neutrhne… Do okamžiku, než si v euforii odnesou domů nepadnoucí boty nebo se jim nepodaří něco jiného… Chybělo málo a udělala bych z něj neschopného troubu - kdybych svou první myšlenka vyslovila nahlas. Tak u dětí zaséváme semínka perfekcionismu a strachu cokoli rozhodnout, aby náhodou neudělaly chybu...

Ale proč si hned sypat hlavu popelem. Jsem normální matka, co se přirozeně vytočí, když stráví zbytečně odpoledne v obchoďáku. Svému chlapečkovi jsem vymyslela úžasný dárek. A tentokrát jsem ho dokonce zvládla podpořit. Sláva! No a až budu mít příště slabší den a něco nepříjemného mu řeknu, prostě se pak omluvím. Jako už tolikrát. Aspoň chlapci vědí, že i maminka se někdy chová hloupě… Tím spíše pak oni. Naštve to, ale je to normální. A na omluvu nikdy není pozdě. To je jediná cesta ven z nesmyslných nároků na dokonalost svou i druhých.

Perfekcionismu se nezbavíme tím, že s ním budeme bojovat, popřeme ho nebo se budeme tvářit, že jsme nad věcí a je nám pro smích. Myslím si, že jediná, nikoli snadná, cesta je přijmout ho - příjmout sebe...  Ano, mám tendenci zbytečně řešit malichernosti, nezvládnu být vždy velkorysá a nad věcí, někdy ječím na své děti... Ale tím spíš chápu a ochotně podpořím druhé, když mají zrovna slabší chvilky. A je se mnou sranda - někdy ;-)

Jak kompenzujete své perfekcionistické úlety vy? ;-)  



________________
 
Brené Brownová: Dary nedokonalosti. Návrat domů, Praha 2012

POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE - Zase vám “nedal kytku na Valentýna”? ;-)

Toužíte po projevu uznání, zájmu nebo po “kytce na Valentýna” a pořád nic? Zkuste si o to říci - nahlas, prosím. 

Je 14.2., svátek svatého Valentýna. Moje kamarádka napsala na Facebook:

Ja tento komercni svatek leta letouci zavrhuju z duvodu, ze bych se niceho nedockala. Tim predchazim zklamani. Ale letos jsem se nechala zblbnout v pralinkarne a koupila cokoladove srdicko. Vycurane jsem ho darovala rano, abych se do vecera take neceho dockala... a Milka dorazila... takze muj 1.Valentyn v zivote :-)

Moc se mi líbila její upřímnost a radost. Říkala jsem si, jak je to vlastně snadné: něco chci, tak si to prostě zařídím. Jinak mi nezbude, než nadávat na komerční svátky a plakat: “nedals mi kytku na Valentýna…”.

Připomnělo mi to podobnou situaci: miluji květiny. Kdysi dávno jsem tedy manželovi vysvětlila, že mě kytkou OPRAVDU POTĚŠÍ!  A vůbec to nemusí být jen na svátek a narozeniny. Naopak.

Ukázala jsem mu  takové ty svazky růží, tulipánů nebo chryzantém v celofánu, které bývají v supermarketu. Jsou levné a nadělají parádu.  (Na pugéty máme také své dodavatele.) Od té doby jsou u nás na stole řezané květny téměř stále. Manžel se pohoršuje, když napíšu kytku na nákupní seznam. Protože on přece ví. A kdyby náhodou zapomněl, připomenou mu naši kluci: “ještě kytičku pro maminku”.

S několika kamarádkami jsme o tom mluvily. Obvykle jsou nadšené a na mého muže pějí ódu. Když jim však řeknu, že jsem ho to “naučila”, jejich nadšení trochu chladnne. Už to není tak romantické. Říkat si o kytku je ponižující… Jenže ony většinou na romantiku marně čekají a mně chodí domů mí chlapi pravidelně s nákupem a květinami. Já mám radost a kluci taky.

Bohužel, nemohu uvést mnoho dalších vlastních příkladů. A je mi to líto, když s těmi kytkami to funguje tak pěkně. Jsem vychovaná v tom, že když se budu hodně snažit, někdo si jistě všimne a dočkám se odměny. Zbytečně dlouho mi trvalo pochopit, že se mohu snažit sebevíc, když neřeknu, co chci, šance, že mi to někdo z očí vyčte, je poměrně malá (zvlášť, když se budu ještě tvářit, že vlastně nechci nic…). Ale učím se :-). Letos jsem se například rozhodla, že si pokusím najít cestu ke spolupráci s lidmi, kterých si vážím a obdivuji je. A celkem se mi daří.

Doporučuji vám, až budete příště před Valentýnem, MDŽ, Dnem matek, 1. Májem nebo jiným ”umělým” svátkem smutně pokukovat po kytce, čokoládě nebo speciálním menu v restauraci, zkuste naznačit nebo raději říci, že by vám to udělalo radost. Nebo si tu kytku / sladkost kupte rovnou sama, rezervujte stůl v restauraci... Druzí  mají tendenci chovat se k nám s takovou úctou a láskou, jakou k sobě chováme samy.

Samozřejmě vás nenabádám slavit, čemu nevěříte. Nejde zdaleka jen o svátky a projevy pozornosti. Stejně tak můžete zkusit něco nového, začít se učit něco, co obdivujeme na druhých, oslovit zajímavé lidi, které dlouho toužíte poznat nebo vyjít vstříc práci snů... Protože když to nezkusíme, můžeme jen sami sebe přesvědčovat, že: "ty hrozny by byly stejně kyselé..." (a Valentýn je jen komerční svátek). ;-)

TEROR PŘÍLEŽITOSTI - díl první a jistě ne poslední!

Terorismus v poslední době nenechává v klidu nikoho z nás. Já však nechci psát o Islamském státě ani o Ukrajině.  Mám na mysli jev mnohem subtilnější, se kterým máme osobní zkušenost téměř všichni. O co jde?

Určitě to znáte: máte práce nad hlavu, jedete na plný plyn a dostanete nabídku spolupracovat na perspektivním projektu. Nebo jste pozvaní na akci, kde se můžete seznámit se zajímavými lidmi. Pro někoho to mohou být slevy... Prostě jsou to skvělé šance, výzvy, výhodné nákupy a investice, které by nás teoreticky mohly  katapultovat tam, kde toužíme být. Možností je však příliš mnoho na to, aby bylo možné využít všechny. Jejich teror pak spočívá v úzkosti, kterou v nás vyvolává představa, že odmítneme tu pravou a do konce života budeme litovat a závidět těm prozíravějším.

S pojmem TEROR PŘÍLEŽITOSTI jsem se setkala před více než 10 lety, když jsem řídila neziskovou organizaci. Nedostatek financí řešily (a řeší) některé neziskovky granty, které s jejich činností souvisí spíš okrajově, pakud vůbec. To však znamená, že vedle své primární činnosti, musí vykonávat činnosti další. Narůstá objem práce i potřeba prostředků a kolotoč se roztáčí… Někdy to pomůže překonat obtížné období. Často se problémy eskalují.

Neziskovku teď neřídím,  ale s terorem příležitosti jsem v kontaktu dnes a denně. Osobně i se svými klienty při koučování. Jedeme v tom všichni. Máme pocit, že nevyužít příležitosti je hloupé nebo dokonce trestuhodné. Je obtížné poznat a rozhodnout se, kdy stojí za to zatnout zuby a kdy už se stáváme obětí vlastní honby za dokonalostí a neustálého srovnávání se s druhými. Kdy jsme na cestě k lepším zítřkům a realizujeme své poslání a kdy se zbytečně honíme a za potlesku nebo závisti okolí, směřujeme svižným krokem  k vlastnímu vyhoření. 

I když už nadšeně skočíme po „příležitosti“, ze které se nám záhy stáhne žaludek a místo radosti a vzrušení narůstá jen stres, obvykle můžeme své rozhodnutí změnit. Ano, vím: změnit názor je pro „správného perfekcionistu“ téměř stejné sci-fi, jako odolat příležitosti. Přiznat selhání, nedostatečnost, omyl? To je však jen náš, perfekcionismem pokřivený úhel pohledu. Pro druhé může být realistické posouzení možností a kapacit a rozhodnutí včas odejít projevem profesionality a zdravého sebevědomí. Mnoho z nás má osobní zkušenost, kdy jsme kvůli nemoci nebo jiným důvodům nemohli dostát závazku. Omluvili  jsme se a svět se nezbořil. Získaný čas naopak umožnil nadhled, někdy dozrálo správné řešení, nebo se našel někdo, kdo naši práci udělal lépe a rád.

Nechci vás nabádat k neplnění závazků. Ale změnit názor, požádat o pomoc, pozdější termín nebo nejít na akci, kam jdou všichni, můžeme velmi často i přes původní ukvapené ANO.  

Můžeme si také pěstovat vnitřní kompas, který nám pomůže udržet směr a teroru příležitosti podléhat co nejméně. K tomuto, jak rozeznat skutečnou příležitost od MĚLBYCHŮ  se budu vracet v dalších příspěvcích. 

Pokud máte nějaký svůj osvědčený způsob, jak odolávat svodům teroru příležitosti, budu ráda, když se o něj podělíte v komentáři.  :-)

PS: Dnes je posledního ledna - tedy poslední PŘÍLEŽITOST publikovat příspěvek na blog a dostát své ambici 2 příspěvky / měsíc ;-)

5 DŮVODŮ PROČ SI NE / DÁVAT NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ

Je začátek nového kalendářního roku a NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ je téma skloňované ve všech pádech. Proč však, prosím vás, zavádět novoty zrovna teď?

Módní je teď argumentace formou X důvodů proč… Zde je tedy, 5 důvodů, proč se nevrhat do nových výzev zrovna po Silvestru:

1. je zima, vnější teplota klesla hluboko pod náš tepelný komfort, který si musíme pracně udržovat.

2. je zima, sluníčko je často schované a denního světla je málo. To nám energii a optimismu také nepřidá.

3. je zima, a někdy někde dokonce mrzne či sněží. Takže my, kdo jsme zvyklí uhrát trochu času svižnou chůzí (během na tramvaje, autobusy, metro…) nebo jízdou ztrácíme cenný čas krasobruslením a poskakováním v pomalu se vlekoucích kolonách.

4. je po Vánocích, a nemůžeme se už těšit na svátky, stromeček, volné dny a teplo domova… Rozjezd po dovolené bývá náročný a do dalšího volna je relativně daleko.

5. začíná nový rok, a tak nějak se očekává, že budeme svěží a s novým nasazením se vrhneme do nových úkolů.

Je evidentní, že novoročním předsevzetímí opravdu nefandím. Nikdy jsem si je nedávala. Těžko vybrat nevhodnější čas, kdy je méně energie pro začátek něčeho nového, co mi dosud nešlo, odsouvala a vyhýbala jsem se tomu… než nyní. Měli bychom hibernovat v klidu a teple a vycházet ven, jen když je to nezbytně nutné, na nezbytně dlouhou dobu ;-).

Přesto mě, k vlastnímu překvapení, napadlo, že bych si letos mohla dát poprvé předsevzetí do nového roku: chtěla bych více spát. Před pár lety mi 6 hodin spánku přišlo jako zbytečný luxus. Teď je prostě potřebuji. A když o tom tak přemýšlím, není  snad lepšího načasování, než TEĎ. Nic nepotřebuji více, než dobrý spánek. Přesto, zařídit si pravidelný dostatečný spánek pro mě nebude nijak snadné. Ráda pracuji večer, když kluci spí (a spát chodí pozdě). Doma je klid, nemusím nikam vybíhat přebíhat a mohu se soustředit jen na jedno. Ale byla by to skvělá investice!

Cílů, k jejichž zahájení se zimní měsíce obzvláště hodí je vlastně docela dost. Čehokoli, co podpoří naši energii, sebelásku a péči o sebe je zrovna teď velice zapotřebí. Abychom se odměnili a hlavně posílili k překonávání přirozeného zimního úbytku energie. Chceme-li podávat výkon, je zvýšená investice do sebe více než žádoucí. Tedy, beru zpět svou dosavadní skepsi k novoročním předsevzetím. Zvažujete-li, že začnete více odpočívat, dopřejete si čas na zastavení, usebrání, chcete chodit na masáž, lépe jíst, užívat si vaření, hýčkat se jiným způsobem nebo si třeba rovnou naplánovat skvělý celý nový rok … teď v zimě je pro to jistě extrémně příhodný čas. Jo a taky se zimními sporty se teď začíná lépe než v létě ;-)

A pokud chcete 5 důvodů, proč právě nyní, můžete použít ty předchozí: je zima, je zima, je zima…

Úspěšné přezimování!

Dali jste si novoroční předsevzetí? Jaké?