DOBRÉ VZTAHY NADEVŠE?

Rizika a řešení příliš těsných pracovních vztahů

Patříte k lidem, kterým se po dovolené nebo v neděli večer svírá žaludek při představě dní ve společnosti šéfa a/nebo kolegů? Nebo se právě na ně do práce těšíte? Vážíte si jich a rádi s nimi spolupracujete?

Ráda bych se s vámi podělila o zajímavou zkušenost: tak nějak tušíme, že ve firmách, které zdůrazňují (pouze) výkon, týmová spolupráce, podpora a ochota sdílet informace příliš nekvetou. Roste napětí a nespokojenost. Já mám možnost spolupracovat i s organizacemi (častěji jde o neziskovky, ale nejen), kde jsou dobré vztahy mezi pracovníky jednou z primárních hodnot organizace. Kolegové se respektují a vychází si vstříc. Mají přátelské vztahy, znají se pracovně i osobně, nezřídka spolu tráví čas i mimo pracovní dobu.

Ovšem i organizace s nadstandardně přátelskými vztahy mají svá rizika. Přestože se zaměstnanci cítí dlouhou dobu spokojeni, často jsou ochotni pracovat i za méně peněz s vysokým nasazením, jsou loajální a zůstávají v organizace mnoho let, mohou být právě těsné vazby mezi nimi příčinou syndromu vyhoření, nezřídka celého týmu - nepřeháním.

PROČ?

- sdílení osobních příběhů a solidarita může paralyzovat schopnost a ochotu poskytovat negativní zpětnou vazbu. Na individuální úrovni tím roste frustrace zaměstnanců, kteří kvůli dobrým vztahům rezignují na změnu toho, co jim vadí a limituje výsledky jejich i/nebo druhých. Organizace přichází o informace a možnost rychle reagovat. I původně progresivní týmy mohou zakotvit ve stereotypech, nevyhovujících komunikačních a procesních schématech, paralyzujícím rovnostářství nebo začít stagnovat v odborném profesním vývoji.

- může být oslabena schopnost rozhodovat v situacích, které by měly negativní dopad na některého člena/členy týmu.

- pro nově příchozí může být do takto stmeleného týmu obtížné proniknout.


ŘEŠENÍ?
1. hýčkejte si svého rebela! Věnujte pozornost jeho námitkám. Často říká nahlas, co si druzí jen myslí nebo říkají tak taktně, že míru jejich nespokojenosti snadno přehlédnete.

2. zajímejte se o názory a postřehy nově příchozích (mohou být otevřenější a vidět to, co starší zaměstnanci už nevidí, akceptují jako normu nebo nutné zlo).

3. naučte se konstruktivně pracovat se zpětnými vazbami (využívejte například škálování v rámci hodnocení pracovníků, zjišťování jejich potřeb, spokojenosti..., komplexnější je podpora leadershipu pracovníků). Hodně vám může pomoci koučování. Vyčistí se vzduch a je velká šance, že objevíte poklady bez povšimnutí ležící ve firmě ;-).

4. zamyslete se nad hodnocením. Organizace s přátelskými vztahy někdy hodnotí pracovníky rovnostářsky, přihlíží donekonečna ke starým zásluhám a nebo jinak nereflektují aktuální nasazení a výsledky zaměstnanců. A nejde jen o odměňování, ale o komplexní zpětnou vazbu o spokojenosti a očekáváních směrem k zaměstnanci - předpoklad jeho motivace a rozvoje.

5. rozvíjejte „mistrovství“ svých lidí (sexy název leadership někdy vede k omezení pozornosti pouze na vedoucí pracovníky). Podporujte jejich ochotu zkoušet nové a riskovat (tolerujte nutné chyby). Zjišťujte jejich kariérní očekávání, využívejte a rozvíjejte jejich potenciál. Nechejte zazářit své hvězdy a jejich světlo se bude odrážet i od druhých.

6. podpořte kreativitu a otevřenost týmu i jednotlivců - ochotu vyjet z kolejí a návyků, které vám vyhovují, někdy spojují, často jsou dílem respektovaných autorit... O významu kreativity nemá cenu psát, že ;-)



Jak jste na tom se vztahy na pracovišti vy?

Použijme zmíněnou škálu, kde krajní body:

0 = máme formální vztahy, každý jsme za sebe a vše co řeknu může být použito proti mně, komunikace s kolegy /šéfem je fakt nepříjemná
10 = všichni se známe, jsme přátelé, sdílíme spolu pracovní i osobní strasti i slasti, práci s jinými lidmi si neumím představit

Kde se nacházíte vy?
Jak a s čím jste spokojení? Co byste mohli a chtěli změnit?

TEROR PŘÍLEŽITOSTI - díl první a jistě ne poslední!

Terorismus v poslední době nenechává v klidu nikoho z nás. Já však nechci psát o Islamském státě ani o Ukrajině.  Mám na mysli jev mnohem subtilnější, se kterým máme osobní zkušenost téměř všichni. O co jde?

Určitě to znáte: máte práce nad hlavu, jedete na plný plyn a dostanete nabídku spolupracovat na perspektivním projektu. Nebo jste pozvaní na akci, kde se můžete seznámit se zajímavými lidmi. Pro někoho to mohou být slevy... Prostě jsou to skvělé šance, výzvy, výhodné nákupy a investice, které by nás teoreticky mohly  katapultovat tam, kde toužíme být. Možností je však příliš mnoho na to, aby bylo možné využít všechny. Jejich teror pak spočívá v úzkosti, kterou v nás vyvolává představa, že odmítneme tu pravou a do konce života budeme litovat a závidět těm prozíravějším.

S pojmem TEROR PŘÍLEŽITOSTI jsem se setkala před více než 10 lety, když jsem řídila neziskovou organizaci. Nedostatek financí řešily (a řeší) některé neziskovky granty, které s jejich činností souvisí spíš okrajově, pakud vůbec. To však znamená, že vedle své primární činnosti, musí vykonávat činnosti další. Narůstá objem práce i potřeba prostředků a kolotoč se roztáčí… Někdy to pomůže překonat obtížné období. Často se problémy eskalují.

Neziskovku teď neřídím,  ale s terorem příležitosti jsem v kontaktu dnes a denně. Osobně i se svými klienty při koučování. Jedeme v tom všichni. Máme pocit, že nevyužít příležitosti je hloupé nebo dokonce trestuhodné. Je obtížné poznat a rozhodnout se, kdy stojí za to zatnout zuby a kdy už se stáváme obětí vlastní honby za dokonalostí a neustálého srovnávání se s druhými. Kdy jsme na cestě k lepším zítřkům a realizujeme své poslání a kdy se zbytečně honíme a za potlesku nebo závisti okolí, směřujeme svižným krokem  k vlastnímu vyhoření. 

I když už nadšeně skočíme po „příležitosti“, ze které se nám záhy stáhne žaludek a místo radosti a vzrušení narůstá jen stres, obvykle můžeme své rozhodnutí změnit. Ano, vím: změnit názor je pro „správného perfekcionistu“ téměř stejné sci-fi, jako odolat příležitosti. Přiznat selhání, nedostatečnost, omyl? To je však jen náš, perfekcionismem pokřivený úhel pohledu. Pro druhé může být realistické posouzení možností a kapacit a rozhodnutí včas odejít projevem profesionality a zdravého sebevědomí. Mnoho z nás má osobní zkušenost, kdy jsme kvůli nemoci nebo jiným důvodům nemohli dostát závazku. Omluvili  jsme se a svět se nezbořil. Získaný čas naopak umožnil nadhled, někdy dozrálo správné řešení, nebo se našel někdo, kdo naši práci udělal lépe a rád.

Nechci vás nabádat k neplnění závazků. Ale změnit názor, požádat o pomoc, pozdější termín nebo nejít na akci, kam jdou všichni, můžeme velmi často i přes původní ukvapené ANO.  

Můžeme si také pěstovat vnitřní kompas, který nám pomůže udržet směr a teroru příležitosti podléhat co nejméně. K tomuto, jak rozeznat skutečnou příležitost od MĚLBYCHŮ  se budu vracet v dalších příspěvcích. 

Pokud máte nějaký svůj osvědčený způsob, jak odolávat svodům teroru příležitosti, budu ráda, když se o něj podělíte v komentáři.  :-)

PS: Dnes je posledního ledna - tedy poslední PŘÍLEŽITOST publikovat příspěvek na blog a dostát své ambici 2 příspěvky / měsíc ;-)