O KOPAČKÁCH A PERFEKCIONISMU - kde se v nás bere a co s ním?

Neustálá snaha o dokonalost a strach z vlastního selhání a chyby. Perfekcionistické nároky na sebe i na druhé... Znáte to? Řekla bych, že v nějaké formě nebo situaci asi ano. Neznám nikoho zcela imunního. Ale jak se bránit vlastním perfekcionistickým ambicím?  

Občas slyším nebo čtu, jak se někdo chlubí, že je perfekcionista: "jsem na sebe / na druhé náročný, vyžaduji stoprocentní výsledky, ...nic nedokonalého nehodlám akceptovat". Ale to je poměrně nebezpečné nedorozumění - na pefekcionismu nic k obdivu není. Brené Brown o perfekcionismu píše: 

Perfekcionismus je sebezničující a návykový názorový systém, podporující základní myšlenku: Když budu dokonale žít, vypadat a vše dokonale dělat, mohu odstranit nebo minimalizovat bolestivé pocity studu, odsouzení a obvinění... Nic dokonalého však neexistuje. Dokonalost je nedosažitelný cíl....Cítit stud, odsouzení a vinu (a strach z těchto pocitů) patří k lidské zkušenosti. Perfekcionismus zvyšuje pravděpodobnost těchto bolestivých emocí a často vede k sebeobviňování: cítím se tak, protože nejsem dost dobrý...

O perfekcionismu vím své... A přestože  jsem stokrát nabyla dojmu, že už jsem k sobě laskavější, vždy si znovu  naběhnu. Mou noční můrou pak vždy bylo, že stejně vychovám své děti...

Můj pětiletý synek  má zítra svátek. Začal hrát fotbal, tak jsme mu slíbili kopačky. Společně jsme je vybrali, vyzkoušeli, nebyla jsem si jistá… Ale Filípek ano: “maminko, ty jsou super, jsou fakt frajerský a jsou mi úplně dobře…”. Takže jsme zaplatili a Filípek si kopačky hrdě odnesl.   

Doma si je hned obul. “Opravdu jsou Ti pohodlné, nikde Tě netlačí?” “No, víš maminko, vlastně na malíčku mi to není úplně příjemné, ale jenom na jednom…”, začal Filípek s nejistým a provinilým výrazem. Okamžitě mi proběhlo hlavou:  “ sakra, kdybych se ho desetkrát neptala…”.

Permanentně dětem omílám, jak je normální dělat chyby, hlava se za to nikomu neutrhne… Do okamžiku, než si v euforii odnesou domů nepadnoucí boty nebo se jim nepodaří něco jiného… Chybělo málo a udělala bych z něj neschopného troubu - kdybych svou první myšlenka vyslovila nahlas. Tak u dětí zaséváme semínka perfekcionismu a strachu cokoli rozhodnout, aby náhodou neudělaly chybu...

Ale proč si hned sypat hlavu popelem. Jsem normální matka, co se přirozeně vytočí, když stráví zbytečně odpoledne v obchoďáku. Svému chlapečkovi jsem vymyslela úžasný dárek. A tentokrát jsem ho dokonce zvládla podpořit. Sláva! No a až budu mít příště slabší den a něco nepříjemného mu řeknu, prostě se pak omluvím. Jako už tolikrát. Aspoň chlapci vědí, že i maminka se někdy chová hloupě… Tím spíše pak oni. Naštve to, ale je to normální. A na omluvu nikdy není pozdě. To je jediná cesta ven z nesmyslných nároků na dokonalost svou i druhých.

Perfekcionismu se nezbavíme tím, že s ním budeme bojovat, popřeme ho nebo se budeme tvářit, že jsme nad věcí a je nám pro smích. Myslím si, že jediná, nikoli snadná, cesta je přijmout ho - příjmout sebe...  Ano, mám tendenci zbytečně řešit malichernosti, nezvládnu být vždy velkorysá a nad věcí, někdy ječím na své děti... Ale tím spíš chápu a ochotně podpořím druhé, když mají zrovna slabší chvilky. A je se mnou sranda - někdy ;-)

Jak kompenzujete své perfekcionistické úlety vy? ;-)  



________________
 
Brené Brownová: Dary nedokonalosti. Návrat domů, Praha 2012