SLADÍM, SLADÍŠ, SLADÍME... Jak sladit práci s rodinou a třeba ještě něčím dalším?

Skloňuje se krkolomě ve všech pádech a mluví se o tom, jako o ženském tématu. Přestože také spousta mužů balancuje mezi rodinou, prací, koníčky... Jak je to s tou work-life balancí?

Prakticky třeba takto: 

V noci se mě ptal manžel, jaké mám plány na zítřejší den (čti správně: kdo vyzvedá děti?).

"Dělám workshop na téma SLAĎOVÁNÍ RODINY A PRÁCE".  Kysele se na mě podíval, vytřepal kus prádla, který zrovna věšel na sušák a se slovy: "pod svícnem je tma"… odešel.

Fakt, že on věší o půlnoci mnou vyprané prádlo, zatímco já  ještě dopisuji práci, je pro něj zjevně důkaz mého mizerného slaďování.

O co se snažíme, když balancujeme?

A jsme u jádra pudla. Tedy: co to vlastně chceme, když usilujeme o work-life balance?  Co má být výsledkem? Když na toto téma koučuji, dostáváme se často a rychle k tomu, že požadavek SLADIT znamená vlastně: STIHNOUT A UDĚLAT DOST DOBŘE – NEJLÉPE PERFEKTNĚ – VŠECHNO DŮLEŽITÉ, tedy VŠECHNO, co se od nás očekává, co jsme slíbili nebo neodmítli.

Jak z toho? 

Jasně, že je to nerealistický požadavek. Místo snahy – dělat dobře všechno – vám nabízím: dobře si vybírejte, co budu dělat. Přesuňte pozornost od DOBRÉHO DĚLÁNÍ  k DOBRÉMU  VYBÍRÁNÍ!

Proč si vybírat a dělat rozhodnutí, když přináší rizika a zodpovědnost? Protože když nerozhodujeme my, rozhodují za nás druzí. My naplňujeme jejich plány a očekávání, což je pro nás obvykle nevýhodné. Pokud chcete důkazy a argumenty na toto téma, přečtěte si knihu ESENCIALISMUS.

Tím se nám však prekérní otázka: JAK TO MÁM STIHNOUT mění v neméně lehkou: CO  A JAK SI VYBRAT?

K tomu potřebujeme v podstatě jen 2  věci

1.     Znát své POTŘEBY  

2.    Znát svou PRIORITU

Nejdřív ty POTŘEBY:

Od mala se je učíme potlačovat a říkáme tomu sebeovládání. V lepším případě o nich přemýšlíme.  Ale my je pojďme cítit. Slouží nám k tomu – překvapivě 5 smyslů:

hmat, chuť, čich, sluch, zrak.

Pojďme se jim pověnovat. 
Zavřete na chvíli oči a vnímjte:

- Co cítíte (povrchem celého těla, nejen rukama)?

- Jaké chutě rozpoznáváte?

- A co vůně? Co všechno cítíte?

- Jaké zvuky zrovna teď slyšíte?

- Otevřete oči a rozhlédněte se kolem sebe. Co všechno vidíte?

A jak je vám to příjemné, jak se vám to líbí?

Když své potřeby cítíme, máme tendenci jim vyhovět – zavrtíme se, jdeme se vyčůrat, vyvětráme… Tím už své potřeby naplňujeme. A když naplníme ty nejbazálnější, můžeme jít dál. 
Co pro sebe ještě potřebuji udělat teď? 
Čím si pomohu, abych se cítila lépe? 
Co musím udělat do večera a co do konce týdne...?

Máme skvělý základ a hlavně velmi silnou motivaci  pro sebevědomou volbu!

Přistavme k tomu základu ještě zeď. Tou  je PRIORITA.

Je to slovo používané od začátku 15. století a do začátku 20. znamenalo – kupodivu – JEDNO = TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.

Priorita měla pro život stejný význam jako SEVERKA pro mořeplavce a poutníky. Neurčovala jedinou správnou cestu k cíli, ale udávala směr. Jenže dnes máme běžně 3 priority na každý projekt, 5 priorit na den… a ze Severky se stalo nebe plné hvězd. 

Tou Severkou mohou být životní vize – poslání, které chceme svým životem naplňovat. A protože ho ne všichni známe, začněme svým stářím. Představou toho, jaký život chceme vést po 80+.

Zavřete znova oči a představte si sami sebe spokojené v  80 letech. Kde jste? S kým? Jak to kolem vás vypadá a co děláte? Jak trávíte tento moment, dnešní den, život?

Zkuste si v hlavě vyfotit takovou pěknou fotku svého stáří. Otevřete oči.

Troufám si odhadovat, že jste byli na nějakém pěkném bezpečném místě. Možná sami v klidu, možná s lidmi, které máte rádi, s rodinou?  Mnoho z nás si představuje lidi, kterým něco předává, učí. Všechny tyto představy a přání mají své konsekvence a předpoklady. Pokračovat můžete úvahou o tom, co potřebujete mít, umět a dělat v 70 letech, aby to v 80 vypadalo takto. Co v 60, 50, 40…. Co za pět let a co teď.

Co musím a chci dělat teď proto, abych i v budoucnu mohla žít život podle svých představ?

Takto získáme NADHLED. S odstupem desítek let vám možná posunutí kariéry kvůli dětem v nejbližších 2 letech (protože pak jdou na základku) nepřijde tak hrozné. Nebo naopak,  vás třeba nebude tolik stresovat, když teď rodina nebude mít 2 roky teplé večeře nebo nepojede k moři, abyste vybudovali, po čem toužíte. 

A taky se můžete rozhodnout, že teplé večeře jsou fajn, protože vám všem dělají dobře – je to vaše potřeba – ale nemusíte to být nutně vy, kdo je bude denně připravovat….

Prostě, SEBE–VĚDOMÍ  = vědomí svých potřeb a jasné VIZE, nám zvyšují pocit jistoty při rozhodování o tom, co CHCI A BUDU A CO NECHCI A NEBUDU DĚLAT. Abychom šli svým životem s dobrým pocitem. A o to nám přeci jde, když se snažíme tančit mezi prací a rodinou, seberealizací  a povinnostmi a kdo ví, čím ještě.    

Pokud to pro vás bylo přeci jen trochu rychlé, nebo vás téma zajímá, zvu vás na workshop, kde bude na všechno víc času a prostoru.

Jak spolu souvisí svět dětí a dospělých, různý úhel pohledu a Stradivariho housle?

Zápisky z cest – pohled z dálky

Jsem na dovolené. A znáte to, s odstupem najednou vidíme jiné, jinak… Získáváme jiný úhel pohledu, objevujeme poklady – jeden je jako bonus, až úplně dole pod textem :-).

Ráda o sobě říkám, že jsem koučující matka. Při koučování dospělých moc ráda využívám, co jsem se naučila s dětmi a naopak. (Tak například schematizace a piktogramy při orientaci v čase a v úkolech ocení malý autista, stejně jako velký manažer). Myslím si, že mnohdy zbytečně zdůrazňujeme specifika konkrétní cílové skupiny, místo abychom využili, co se nám již dříve osvědčilo jinde. A zvláště na děti a dospělé máme tendenci dívat se jako na rozdílné živočišné druhy. Přitom ta odlišnost je mnohdy našim zbožným přáním nebo předsudkem, spíše než čímkoli jiným.

 

Tak třeba dnes. Synek se vztekal, když jsme mu zabavili telefon, protože mu vypršel čas na hraní Husitů: „to je ale pitomej den! Snažím se být hodnej a pak si ani nemůžu zahrát pořádně hru!“. (Jsme na horách v Itálii, a zatímco spolužáci opakují násobilku, on brázdí svahy na lyžích. Fakt je mi ho líto…) Prospěl by Ti jiný úhel pohledu, mladíku. Ukázala jsem mu pastelku zezadu a zeptala se, co vidí: „Takový zakulacený trojúhelník.“ Otočila jsem pastelkou: „Já tvrdím, že je to obdélník se špičkou! Nebo tlustá špejle… Ne tužka, červená pastelka, nebo dřívko, šipka….“ „Ne, zakulacenej trojúhelník…“ říkali už oba kluci a smáli se.  

Když se před usínáním zlobili, že jim kvůli řádění a zdržování nevymyslím pohádku na dobrou noc, připomněla jsem jim „pastelku“. Chtěli další příklad. Vymysleli třeba: dveře/deska/dřevo na topení/ snowboard…

Což mi připomnělo: dnes mi pan domácí, Claudio Delvai, povídal o zdejším kraji – údolí Val di Fiemme. Pán je patriot a vůbec, renesanční člověk – spisovatel, ředitel místního muzea, milovník a podporovatel umění, hoteliér... Říkal mi, jak je zdejší údolí už po staletí významné. (Jasně, to říkáme turistům o své domovině všichni. Lyžování je tu super – posledních 60 let? Je tu nádherná příroda, ale krom obchodních cest sever – jih, kdo by se sem škrábal? Všude samý kopec a les???) A pán mi začal povídat příběh zdejších lesů. Ke stavbě využívali místního dřeva již Benátčané. Rostou tu v horách vysoké kanadské smrky s minimem větví až někde hodně vysoko. Dnes jsou nazývané „rezonančním dřevem“ a dělají se z nich hudební nástroje. Světoznámé Stradivárky se vyráběly právě ze zdejšího dřeva. A také další smyčcové nástroje, kytary i piana. Takže právě ten samý kopec, samý les je bohatstvím a věhlasem zdejšího kraje…

Myslím, že máme precedens! Stačí odkázat se na „pastelku“ a „strom Stradivárius“ a ušetřím si mentorování.  Taky jsem chlapečkům říkala, že zlobit se nebo dokonce vztekat, je normální. Stává se to přeci i mně a tatínkovi (vím, že jsem si naběhla a vrátí se mi to, jako bumerang…). Jde o to vědět, že je velká pravděpodobnost, že existuje i nějaký jiný úhel pohledu na věc a ten už nemusí být tak tristní. Proto je fajn tu dobu vzteku a sebelítosti zkrátit. Že rozdíl mezi těmi, co mají v životě radost/úspěch/peníze… a těmi, co se mají pořád špatně, může být i v tom, že ti radostnější jsou schopni podívat se znovu na strom před sebou a vidět v něm housle, dům nebo loď. Zatímco ti nešťastní jen nadávají na cestu do kopce a lesy kam se podíváš… Lekce osobnostního rozvoje pro děti ;-)

A co tím vším chtěl vlastně básník říci?

1.       Co funguje na dospělé, můžeme mnohdy použít i na (své) děti a naopak - dejme dětem šanci pochopit i sofistikovaná řešení a s dospělými se nebojme mluvit a jednat jednoduše a přímočaře. 

2.       Příběhům, obrazům a přirovnáním rozumí často malí i velcí a na rozdíl od poučování jsou obvykle ochotní se z nich i poučit.

3.       Když se cítíme mizerně, klidně se politujme/vyvztekejme…, ale ne zbytečně dlouho. Pravděpodobně existuje i jiný úhel pohledu na naši „životní mizérii“. A možná z toho klacku, co nám někdo hodil pod nohy, vytvoříme jednou Stradivárky… Nebo něco jiného :-).

4.       Experimentujme kreativně s tím, co se nám již dříve osvědčilo jinde. Zkusme být renesančními lidmi, kteří mají různorodé zájmy i oblasti působení. Je to šance recyklovat a lépe využít své zkušenosti a talenty. A být inspirací pro druhé… (viz. poznámka pod čarou).

5.       Mluvme spolu a naslouchejme si – a zvláště cizincům. I když je jejich nebo naše jazyková výbava někdy mizerná. Šance na jiný, nový úhel pohledu u cizích lidí s jinou životní zkušeností významně roste.

_______________________________

POZN: Náš bytný, pan Claudio Delvai, se kdysi náhodou dověděl o zvláštních vlastnostech a věhlasu smrků z určité oblasti jeho kraje Val di Fiemme. A rozhodl se, že o tom musí vědět místní i návštěvníci kraje. Po čase vymyslel, že „darují“ po jednom „kouzelném“ stromu významným hudebníkům (a strom na jejich počest pojmenují). Tak vznikl les Bosco che suona. Jedním z obdarovaných byl také dirigent a skladatel Ezio Bosso. Na počest zdejších stromů a neobvyklého dárku složil a natočil symfonii Under The Tree´s Voice, kterou se svým orchestrem pod korunami stromů také zahrály…
Dostala jsem CD a poslouchám ho stále znovu, jak se mi líbí!
Poslechněte si ;-)

Autentická nahrávka:

https://www.youtube.com/watch?v=JbpX3tkts0Y

profi nahrávka:

https://www.youtube.com/watch?v=JbpX3tkts0Y

https://www.youtube.com/watch?v=elN8okqSzao

O KOPAČKÁCH A PERFEKCIONISMU - kde se v nás bere a co s ním?

Neustálá snaha o dokonalost a strach z vlastního selhání a chyby. Perfekcionistické nároky na sebe i na druhé... Znáte to? Řekla bych, že v nějaké formě nebo situaci asi ano. Neznám nikoho zcela imunního. Ale jak se bránit vlastním perfekcionistickým ambicím?  

Občas slyším nebo čtu, jak se někdo chlubí, že je perfekcionista: "jsem na sebe / na druhé náročný, vyžaduji stoprocentní výsledky, ...nic nedokonalého nehodlám akceptovat". Ale to je poměrně nebezpečné nedorozumění - na pefekcionismu nic k obdivu není. Brené Brown o perfekcionismu píše: 

Perfekcionismus je sebezničující a návykový názorový systém, podporující základní myšlenku: Když budu dokonale žít, vypadat a vše dokonale dělat, mohu odstranit nebo minimalizovat bolestivé pocity studu, odsouzení a obvinění... Nic dokonalého však neexistuje. Dokonalost je nedosažitelný cíl....Cítit stud, odsouzení a vinu (a strach z těchto pocitů) patří k lidské zkušenosti. Perfekcionismus zvyšuje pravděpodobnost těchto bolestivých emocí a často vede k sebeobviňování: cítím se tak, protože nejsem dost dobrý...

O perfekcionismu vím své... A přestože  jsem stokrát nabyla dojmu, že už jsem k sobě laskavější, vždy si znovu  naběhnu. Mou noční můrou pak vždy bylo, že stejně vychovám své děti...

Můj pětiletý synek  má zítra svátek. Začal hrát fotbal, tak jsme mu slíbili kopačky. Společně jsme je vybrali, vyzkoušeli, nebyla jsem si jistá… Ale Filípek ano: “maminko, ty jsou super, jsou fakt frajerský a jsou mi úplně dobře…”. Takže jsme zaplatili a Filípek si kopačky hrdě odnesl.   

Doma si je hned obul. “Opravdu jsou Ti pohodlné, nikde Tě netlačí?” “No, víš maminko, vlastně na malíčku mi to není úplně příjemné, ale jenom na jednom…”, začal Filípek s nejistým a provinilým výrazem. Okamžitě mi proběhlo hlavou:  “ sakra, kdybych se ho desetkrát neptala…”.

Permanentně dětem omílám, jak je normální dělat chyby, hlava se za to nikomu neutrhne… Do okamžiku, než si v euforii odnesou domů nepadnoucí boty nebo se jim nepodaří něco jiného… Chybělo málo a udělala bych z něj neschopného troubu - kdybych svou první myšlenka vyslovila nahlas. Tak u dětí zaséváme semínka perfekcionismu a strachu cokoli rozhodnout, aby náhodou neudělaly chybu...

Ale proč si hned sypat hlavu popelem. Jsem normální matka, co se přirozeně vytočí, když stráví zbytečně odpoledne v obchoďáku. Svému chlapečkovi jsem vymyslela úžasný dárek. A tentokrát jsem ho dokonce zvládla podpořit. Sláva! No a až budu mít příště slabší den a něco nepříjemného mu řeknu, prostě se pak omluvím. Jako už tolikrát. Aspoň chlapci vědí, že i maminka se někdy chová hloupě… Tím spíše pak oni. Naštve to, ale je to normální. A na omluvu nikdy není pozdě. To je jediná cesta ven z nesmyslných nároků na dokonalost svou i druhých.

Perfekcionismu se nezbavíme tím, že s ním budeme bojovat, popřeme ho nebo se budeme tvářit, že jsme nad věcí a je nám pro smích. Myslím si, že jediná, nikoli snadná, cesta je přijmout ho - příjmout sebe...  Ano, mám tendenci zbytečně řešit malichernosti, nezvládnu být vždy velkorysá a nad věcí, někdy ječím na své děti... Ale tím spíš chápu a ochotně podpořím druhé, když mají zrovna slabší chvilky. A je se mnou sranda - někdy ;-)

Jak kompenzujete své perfekcionistické úlety vy? ;-)  



________________
 
Brené Brownová: Dary nedokonalosti. Návrat domů, Praha 2012