pátek 30. prosince 2016

DEN ZÚČTOVÁNÍ. O perfekcionismu a sebevědomí – díl II.

Je konec roku a ohlédnutí zpět se tak nějak nabízí.

Jaký byl? Co se povedlo a potěšilo? Co naopak nebyla taková hitparáda?


Povím vám příběh, na který v souvislosti s ohlížením myslím.  Žádné instantní moudro, nebojte ;-)

Na podzim jsem se učila řízené imaginace od Breta Stephensona. Absolvovali jsme s ním i hrdinskou výpravu. Není teď důležité líčit ji celou. V určitý moment, jsme ve své představě měli vstoupit do labyrintu a potkat se tam se svou smrtí. Byli jsme připravení na náročné setkání. Na cestu jsme si měli – mohli vzít něco s sebou. Něco, co nás může chránit. Vzala jsem si plášť. Takové to kápí.  Jednak v něm v příbězích poutníci chodí a taky - jsem zimomřivá. 



Setkání se smrtí nebylo vůbec strašné. Čekala na mě jakási prázdnota, tma, která mě neděsila. Měla jsem pocit, že svou smrt znám. To, co stálo přede mnou, bylo stejné, jako plášť, do kterého jsem se halila. Najednou jsem si uvědomila, že svou smrt nosím zcela dobrovolně s sebou. Že se do ní občas halím, aby mě chránila před zlým. Že je to váhání, nejistota, vyhýbání se riziku, chybě či odsouzení. Strach a ne-aktivita, které umrtvují... 
A přesto, neloučilo se mi s pláštěm úplně snadno. Přeci jen, jsem si ho vzala jako svou jedinou ochranu.

Bylo to velice důležité setkání a poznání. Motivující!
A myslím na ně i teď, na konci roku.

Ohlížím se zpět a mám pocit (nejen z uplynulého roku), že smysluplné a určitým způsobem úspěšné bylo všechno. Teda všechno, co jsem uskutečnila. Ať jsem se bála a pochybovala sebevíc, nakonec to nějak dopadlo. Obvykle nad očekávání dobře. Byla to aspoň možnost otestovat hypotézu, něco se naučit nebo s klidem odmítnout opakování. A když to nebyla zrovna výhra, pocit, že z chyb se nestřílí, je taky osvobozující.

Abych to vysvětlila. Nejsem paralyzovaná strachem. Nevyhýbám se rozhodování, zodpovědnosti a novému. Jen mi záleží na tom, aby co dělám a dávám bylo DOST DOBRÉ


Znáte to? 
Pokud ano, pak se také možná někdy chytíte do pasti perfekcionismu, který, jako ten plášť, paralyzuje a umrtvuje. Nutí nás příliš dlouho přemýšlet, vylepšovat a pilovat. Dost nápadů pak nerealizujeme vůbec nebo ne v míře, v jaké bychom mohli. A to je neskutečné plýtvání! Často nám pak bývá líto toho, co jsem takto „prokoučovali“.



Jsme tak vychovaní a co se v mládí naučíš… Ale jde to měnit. Pokud jste jako já, rádi děláte věci DOST DOBŘE (jste občas perfekcionisté ;-)), chci vás podpořit.

Daří se mi odhazovat plášť a mám z toho radost. V uplynulém roce jsem třeba začala víc školit (po mateřské jsem se cítila jistěji v individuální práci a velkému publiku jsem se, když to šlo, vyhla). Letos jsem si častěji troufla a jsem za to moc ráda! Taky snadněji pouštím do světa texty. Obrovskou radost mám z podpůrné skupiny rodičů dětí s poruchou autistického spektra, kterou nově vedu (díky Auttalk!!!). A už se nestydím říkat, co dělám a co umím. Prostě to tak cítím. Možná to přišlo jako dárek k letošní čtyřicítce. :-)


A když můžu já (měnit to, co mi nevyhovuje), můžete vy taky! ;-)


Jaké bylo vaše ohlédnutí a co plánujete v novém roce?  Podělíte se v komentáři? 


POZN:
Další text o perfekcionismu: O kopackach a perfekcionismu

Žádné komentáře:

Okomentovat