CO BY, KDYBY... chromý mohl běhat

Sledovala jsem starého chromého muže. S jednou  nohou pokroucenou a dvěma francouzskými holemi se velice pomalu, ale odhodlaně šoural přes cestu a dál.

Díky Bohu za zdraví! 

S pohledem upřeným na pána jsem se ptala sama sebe:

Kam bych asi toužila jít nebo běžet, kdybych vůbec nemohla?

Snažila jsem si to představit.

Chtěla bych jít ven s klukama! Vzít je za ruku a povídat si. Jako jsme šli včera po škole – po dlouhé době. Nebo závodit, kdo bude první u stromu… (už tak snadno nevyhrávám ;-)

A taky na koncert, výstavu, do kina nebo na něco krásného. Do zahrad!

Lyžování v zimě by mi chybělo. (Ale kdybych mohla vyjet lanovkou nahoru a kochat se výhledy, asi to oželím. Hlavně, že bych tam s klukama byla - uf, já jsem líná…)

Chyběly by mi procházky. Chodit v napadaném listí nebo v létě po písku. Cestovat bych snad mohla, jen bych se nedostala všude... 
A kdybych nemohla, určitě bych toužila jet na kole a zaběhat si v lese…. (ne, to teď opravdu nedělám!).

Avšak fatální by  pro mě bylo, potkávat míň lidí!  Já vlastně strádám nedostatkem kontaktu s lidmi už teď (pracuji z domova), natož, kdybych měla další handicap!

Je to smutné, ale nejvíc by mi chybělo to, co si dobrovolně odpírám už teď, když všechno můžu.

Když na to teď myslím, chromá se trochu cítím. Nehýbu se dost, abych cítila vítr na tváři. A to mám moc ráda.

Nemá cenu ptát se, co mi brání -  protože nic!

Spíš, co s tím?

Dlouho jsem měla za to, že jsem pomalá, špatně organizovaná perfekcionistka a nestíhám, co druzí. Vím, že to není tak tristní. (Přesto mě dodnes někdy překvapí, když narazím na chytrého, šikovného, ale příšerně organizovaného člověka - jak přežil do dospělosti, když „to má hůř“ než já?) Obdivuji lidi, kteří spoustu věcí dělají, zažili a znají. Ale zjistila jsem, že ani všichni ti hyperproduktvní nežijí vždy spokojeně to, co sami opravdu chtějí.

Zkouším, co pomáhá zvítězit nad strachem z nedokonalosti a dělat primárně to, po čem toužím. Znám a mám otestovaných už tolik metod a fint,  že time-management, plánování a sebereflexi učím druhé. 

Co (mi) teda funguje?

Obvykle to nejjednodužší:

• sednout si s tužkou,
• popřemýšlet, co chci, kým chci být (až budu velká, stará...) a
• co pro to hodlám dělat. Teď. Letos, příští rok.
• Napsat si to velmi konkrétně, nejlíp do diáře, mít to na očích a
• poctivě se snažit. Soustředit se na to, co jsem se rozhodla dělat
• místo stálého sledování, jak si vedu, jak jsem daleko a co kdo na to…
• Když něco nejde, změnit to. Aby to šlo. Protože se z toho nestřílí.

Radost mívám někdy i z malého pohybu "mým" směrem. Těžké je často překonat počáteční odpor – tření. Někdy pomůže, prostě vstát (fyzicky zvednout zadek), projít se... Z těla do hlavy a z hlavy do těla ten pohyb dostat. Ale když se rozjedu, můžu něco uhrát i setrvačností. ;-)

Takže, dnes jdu na koncert a zítra na networking ;-)

POZNÁMKA POD______________________________

A chystám workshopy. Dám do nich trochu lsti - proti perfekcionismu - energie,  zkušeností z koučování a lehulinko moudra z knih. Hlavně spolu překonáme to počáteční tření - vytvoříme konkrétní plány.

Nejbližší workshopy:

https://www.facebook.com/events/1061525843960049/
https://www.facebook.com/events/1621108794852810/ 

KRÁVA NA VYŠEHRADĚ aneb (skoro) všechno je otázka volby

Vyšla jsem z domu – na poslední chvíli, jak je mým nedobrým zvykem – a ono poprchává. Překvápko, v dušičkovém čase… Jenže nemám deštník a kabát nemá kapuci. Vracet se nemělo cenu, už bych nestíhala. Takže risknout a jít nebo se otočit na podpatku a vrátit se do sucha a tepla? 

Nebylo to nejpohodovější nedělní odpoledne. Měli jsme jít celá rodina... V Bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě zpíval sbor MáTa & sólisté koncertní provedení skladby Requiem od Mozarta. Ve sboru zpívá kamarádka Pavlína (máš můj obdiv, Pavli!!!). Těšila jsem se na něco krásného a chtěla vidět Pavlínu s rodinou. Takže jsem to riskla a šla. 

V metru jsem četla knihu Kráva na parkovišti: „Je vědecky dokázáno, že životnost jakékoli emoce je půldruhá minuta. Když se po tuto dobu přimějete nijak nereagovat, pomine i pocit zloby a vy opět začnete myslet racionálně…“, psalo se tam. 

Vystoupím na Vyšehradě a -  leje. Emoce přichází okamžitě! Ok, dám jí tu půldruhou minutu a uvidíme. 

…co bych, jako dítě, dala za to, aby mě mamka nechala běhat v dešti! (Občas to vyšlo.)… Ta vůně mokrého spadaného listí… Vybavily se mi okamžiky dávno minulé, kdy jsme jako malincí chodili s bratrem a mamkou naproti taťkovi do práce. Jdeme kolem dlouhého vysokého zděného plotu, je tma, svítí lampy a voní to stejně, jako tady. Na zemi je spadané listí, mohly by to být kaštany??? A já běžím tatínkovi do náruče… Bylo to v Trenčíně - měla jsem do 4 roků... 
Vybavilo se mi to poprvé. Taťka už tu víc než 10 let není a každá vzpomínka na něj je dárek. Teď možná dárek za těch 90 vteřin, co jsem dala své emoci. Byla to skvělá VOLBA! 



Utřu slzu a jdu dál. Je tak krásně melancholicky. Listí stromů je ve vrcholné formě. Krásně zbarvené, ale stále ho zůstává dost na stromech. Vyšehrad je teď překrásný! U hřiště mě překvapí nádherně kvetoucí záhony! Trochu fotím a pak běžím. Vždyť spěchám. 

Přibíhám a kostel mě vítá zvonkohrou.  Místa k sezení jsou obsazená, ale když stojím, mám luxusní výhled na sbor i kostel. Hledám Pavlínu, pak zkoumám pohledem kostel. Je nádherný! Před lety se tu ženil švagr…  Requiem je úžasné. Nádherný zpěv se snoubí s krásou interiéru. 

UMĚNÍ – když někdo něco umí opravdu dobře – dělá RADOST. Tomu, kdo umí i přihlížejícímu. Povznáší duši. Fakt! Přesně tak jsem to cítila. Ten pocit na hrudi mě zvedal nahoru. Je to jako, když si unavený člověk dopřeje masáž nebo lázeň. Krása občerstvuje. 

Najednou mě překvapila lítost. Lítost z toho, že si něco takového nedopřávám častěji. Jsem nejen chudokrevná, ale i chudokrásná… Přitom mi nic nebrání. Možností je spousta. Nemusí jít o peníze a ve finále ani čas. Taky je to jen otázka VOLBY. 




Jaká je pointa? Tentokrát je to „jen“ příběh. Přeberte si to sami.

Já si však chci určitě víc dopřávat:
-  90 vteřin, když se vytočím a 
- přijímat pozvání na krásu a umění…

Co vy?  

Literatura KRÁVA NA PARKOVŠTI Zenový přístup k překonávání zlosti od L. Scheffa a S. Edmistonové, Argo. 

PS: Některé volby je dobré naplánovat předem. Pokud vám plánování nejde, můžete to zkusit třeba ZDE  a nebo TADY. 




S velkou úctou k sboru MáTa a všem umělcům ;-)
G.B. 

JE TO JASNÉ JAK FACKA! Tak proč to neděláme?

Taky jste už mnohokrát četli, slyšeli nebo dokonce sami dávali druhým jednoduché návody na život a přitom se vám je stále nedaří dlouhodobě praktikovat? 

Setkávám se s tím denně. Ve své práci i u sebe samé.
V rámci dvou běhů loňské kampaně Káva s koučem jsem koučovala jednorázově  přes 2 desítky lidí. Odcházeli obvykle s řešením, s plánem, co dál a často s radostí, že je to vlastně mnohem snadnější, než se zdálo. Vždyť stačí jenom... Někteří však přišli za pár měsíců na Kávu s koučem znovu, vlastně s tím samým...

Podobné je to s knížkami o osobním rozvoji. Taky je čteme dál a dál, objevujeme už objevené koncepty v novém, sexy kabátku. Šťastnější, výkonnější ani milovanější evidentně nejsme...

Někdy nabydeme dojmu, že když tomu teď rozumíme a je to tak snadné, nic nebrání tomu, aby SE TO STALO (v podstatě samo od sebe). Občas je někdo zklamaný – banální řešení mu příjde nedůstojné velikosti jeho problému a utrpení.

TAK CO S TÍM? 

Evidentně, znát řešení nestačí. Je potřeba ho uvést do života. Tedy, začít NĚCO DĚLAT nebo NĚCO DĚLAT JINAK. 

Velké úskalí vidím v oné "jednoduchosti".
Abych byla efektivnější, stačí jenom dodržovat smysluplný režim a chodit dřív spát...
Ale to není jenom a rozhodně to pro mě NENÍ JEDNODUCHÉ. Kdyby bylo, dělala bych to dávno. Protože to nedělám, přestože tomu rozumím a souhlasím s tím, evidentně to pro mě není brnkačka...

Postupujme, jako při jiném náročném úkolu:

1. Simon Sinek říká ve své knize a v megaúspěšné TED prezentaci: Začněte s PROČ. Proč to chci? K čemu je mi to dobré? Jakou to má pro mě hodnotu?
Chodit dřív spát pro mě žádnou hodnotu nemá. Vlastně bych raději šla spát ještě později. Ale mám děti, ty chodí do školy... Dík delšímu spánku budu ráno příjemnější a efektivnější - vypravím v klidu děti a dřív začnu pořádně pracovat. Nebudu pak muset nadstavovat večer (noc). Místo tohu si budu číst... – to už se mi líbí :-)


2. Rozhodněme se, že do toho jdeme a vyhradíme si pro to ČAS. Samo to nepůjde. To zní taky banálně, že? Někdy je však potřeba čas i k tomu, aby takové rozhodnutí opravdu uzrálo.


3. PLÁNUJME, co kdy a s kým udělat, abychom cíle dosáhli. (O plánování více třeba ZDE.)
Jak vypadá tento týden? Co chci stihnout dnes, co a jak přeorganizuji zítra, pozítří..., abych chodila spát, jak potřebuji? 


4. NAJDĚME SI SPOJENCE - kdo nám může poradit, pomoci, s kým spojit síly? Kdo podpoří ochablou motivací, zvýší sebereflexi? Sdílená radost může být dvojnásobná, sdílené strasti menší (pokud si nenajdeme někoho, s kým si budeme lebedit v bahně...). Může to být někdo známý nebo raději profesionál (kouč, konzultant)?


5. ZASTAVME SE, ideálně aspoň večer a ZREFLEKTUJME, jak si vedeme. Co jsme prožili pěkného, co nám funguje, co se nám nedaří, co dělat jinak a co raději nedělat vůbec?  Co potřebujeme získat, naučit se, zvládnout, abychom mohli pokračovat? Jaké jsou naše plány a priority na zítřejší den?


6. Plánujme ODMĚNY. Realizace některých cílů a úkolů je radost sama. Jiné jsou ale dlouhodobé a výsledky dlouho v nedohlednu. Pak je fajn"vykolíkovat si trasu" a zvolit si konkrétní dílčí cíle a mety. Když se k nim dostaneme, zastavme se, potěšme a  třeba si dejme nějaký ten "cukřík"  na další cestu.








7. Přemýšlejme o tom, jak své pokroky, svá vítěztví předat dál. Jak sdílet, co jsme se naučili a získali? Jak mohou mít i druzí užitek z naší snahy a výsledků?

To je VELICE DŮLEŽITÉ!!! Jsme společenští tvorové. Extroverti či introverti, smysluplně prožíváme takový život a práci, která ovlivňuje druhé a činí nás prospěšnými. Získáváme pak od druhých pozitivní zpětnou vazbu, někdy i inspiraci. Motivuje nás k další cestě.
Co konkrétně chci u/dělat pro to, aby z  mé hodinky spánku navíc získával i někdo další? Společná snídaně, usměvavá maminka a manžel v klidu to myslím jistí. A pokud budu schopná své služby nabídnout více lidem, taky fajn. 

Za mě dobrý! A co vy? Co, kdy, jak, s kým... uděláte jinak? Napište a podělte se o to ;-)

HODNĚ ŠTĚSTÍ!

5 + 1 TIPŮ JAK SI UDRŽET PRIORITY

Začněme pointou – když si chci priority udržet, musím je předně znát. 

Zní to banálně a samozřejmě. Mám však vysledované, že nejčastější příčinou problémů s realizací cílů a udržením priorit je jejich vágnost - vlastně jsme si je pořádně nedefinovali. Tak nějak máme pocit, že víme. Myslet si, znamená houby vědět, říkal můj tatínek. Takže: jaké konkrétní cíle a priority chcete udržet nebo realizovat? Napište si je, prosím.

A pokud to jde špatně, zde je pár tipů:

1. Objevte své životní POSLÁNÍ

Životní poslání je vlastně důvod, proč tu právě vy jste.  Realizujete v něm své jedinečné schopnosti, talenty a zkušenosti (všichni je máme - vy také! ;-).   Realizace poslání – seberealizace – nám přináší uspokojení, radost, klid a sílu. Přesahujeme sami sebe tím, že jsem prospěšní druhým.
Poslání je taková SEVERKA. Svítí na cestu a ukazuje směr. Umožňuje orientaci a volbu – co je mou prioritou (vede k realizaci mého poslání) a co je třeba fajn příležitost, ale není to pro mě tak důležité a nevede k mým cílům.  Je v pořádku, když zjistíme, že se naše poslání v průběhu života vyvíjí nebo dokonce mění (jak poznáváme sami sebe, možnosti a potřeby své i druhých). Přesto je důležité znát své poslání, jak ho vnímáme teď.

2. Zvědomte si své HODNOTY 

Co je pro mě v životě skutečně důležité, čeho si cením  - obvykle jde o odpovědi na otázku PROČ – chci / dělám / právě tak / to či ono... Znlost hodnot pomáhá lépe identifikovat cesty k cílům. Ne každý způsob dosažení cíle je pro nás akceptovatelný. Například pokud je mou vysokou hodnotou mít dobré vztahy s lidmi a předcházet konfliktům, mohu volit jiné cesty než kdybych si výsostně vážila třeba efektivity (vynaloženého času a prostředků) nebo objevování nových způsobů.

3. PLÁNUJTE - definujte si své dlouhodobé i krátkodobé cíle

Ideální je mít SMART cíle - Specifické, Měřitelné, Atraktivní, Realistické, Termínované. Prostě, co nejkonkrétnější ;-)

Dlouhodobé cíle (ty životní, odvozené od poslání, ale vlastně i všechny za horizontem jednoho roku) nám umožňují vidět situaci z odstupu. Podívejte se třeba, kde byste ideálně chtěli být v 80 letech (nebo třeba za 20 let).  Co pro to budete muset dělat, mít, umět v 70 letech, v 60, 50, 40? Co za 5 let, za 2 roky? Takový pohled z výšky nám umožní vidět lépe cesty k cíli.

Za krátkodobé považuji plánování do 1 roku. Kde chci být, co mít, umět... za rok?
Postupujte zase od konce roku po čtvrtletích a pak měsících. Vytvoříte si tím etapy – naporcujete mamuta (velký úkol, který vypadá nerealisticky, naporcujete na přiměřeně velké díly, které už vás neděsí a ideálně lákají).   Pravidelné týdenní a ideálně také denní zastavení a reflexe toho, co a do kdy chcete udělat a jak se vám to daří, dává reálnou představu a umožní vám říkat NE (tomu, co pro vás není tak důležité a víte, že nemáte šanci stihnout). Když nemáte jasnou představu, žijete v blažené naději, že stihnout se dá všechno – NEDÁ!

www.passionplanner.com

4. VIZUALIZUJTE si své plány 

Malujte si, pište, foťte a hlavně: pouštějte si v hlavě obrázky a filmy - představujte si cílový stav. Buďte co NEJKONKRÉTNĚJŠÍ! Můžete se tak podívat, zda se vám cíle opravdu líbí a motivujete se k práci na nich. Nebo zjistíte, že se vám nelíbí a můžete je směle odhodit. Dáváte tím svému mozku jasné zadání, na čem má vlastně pracovat, čeho si všímat a čemu dávat přednost.

5. Skvělý trik na závěr: naučte se říkat jasné NE, TO NECHCI, DÁVÁM PŘEDNOST tomu a tomu... 

místo rád bych, ale..., až budu mít víc času, větší děti, vyšší plat, bohužel...  Protože přesně tak to je. Dělám toto, tedy dávám tomu přednost před něčím jiným. Je to brutální metoda. Ale udělá vám jasno. A když se vám nelíbí, čemu dáváte přednost, prostě to změňte!

Chci vydělat dost peněz na..., proto nevyzvedám děti po O ale v 5. Chci mít v pořádku partnerský vztah, proto si udělám jednou za... večer s partnerem (neuspávám děti a nejsem na příjmu). Nebo vztah pro mě není priorita, proto čas partnerovi věnuji, když mám hotové důležité věci. Chci se v práci posunout / požádat o přidání.... proto akceptuji, že jsem permanentně on-line, ve stresu a nemohu se soustředit na... Chci být s dětmi, baví mě jejich první roky života a proto se do práce nevracím po 2 letech, jako většina kolegyň.... Prostě, je to moje volba.

Bonus: na téma PRACOVNÍ versus  OSOBNÍ ŽIVOT

Nexistují 2 životy! Máme jen jeden. Je na vás, čím svůj život naplníte a kolik čeho do svého koktejlu přimícháte. Když rozhodujete o svých prioritách a cílech, dívejte se na ně komplexně. Čeho chci dosáhnout v životě? Nejen pracovní úkoly a zbytek mimo záznam.  Velmi často se na ten zbytek nedostane. Takže pokud si do diáře píšete úkoly a termíny, vedle těch pracovních tam patří stejně i ty rodinné a osobní. Co je psáno, to je dáno. Ne vždy splníme vše, co si napíšeme. Ale je mnohem větší pravděpodobnost, že příjmu úkol navíc (pro mě nedůležitý), když  v diáři už nic nemám (jen bych po práci ráda....), než když vidím na displeji: 17.30 plavání nebo malování papoucha s Filipem, kterému jsem to slíbila.

Zaujalo vás téma plánování a priorit? Můžete si také číst ZDE, přijít na KURZ, objednat si konzultaci nebo koučovací sezení. Nebo napište, kde tápete do komentářů pod textem.

Hodně štěstí s plánováním i realizací a radost z výsledků - i těch dílčích!

PS: článek vznikl jako příprava na seminář Jak udržet své priority a sladit práci s rodinou v rámci  2. Podnikatelského inkubátoru. Z toho plyne další tip: RECYKLUJTE. O tom někdy příště.

JSEM KRÁVA. A co ty?

Jak mohou pomoci projektivní otázky? 

Před několika lety jsem jela metrem,  pořádně unavená. Matka dvou malých dětí, co se snaží stíhat... Četla jsem knihu  Staňte se značkou od Catherina Kaputa a došla k obligátní orázce (právě té projektivní): Kdybyste si mohli vybrat, jaké byste byli zvíře?  


Tak to je jasný, říkám si: KRÁVA!

Pracovitá spolehlivá kráva, na kterou každý naloží a ona to spolehlivě odtáhne! K tomu nadojí mlíko a nakonec  skončí v salámu...

... au, to bolí, ještě teď! Chvíli jsem se litovala a pak se posunula od sebe ke krávě.

Přes prvoplánová spojení jako: blbá kráva, pomalá a tlustá...  jsem přešla k jejím  krásným očím a klidu. Vybavila se mi dovolená v Alpách, pasoucí se krávy s telaty, louky, hory a KLID. Miluju louky a kytky na nich! Vůni hor, jezera a horský nadhled (nemusím se drápat na dlouhé tůry po skalách – nejsem kamzík). Krávy na horách jsou důstojné a relaxované. Jdou tam, kde jim chutná a je jim příjemně. Budí respekt, jsou skvělé mámy a jen tak před něčím neuhnou. Mají svou hlavu (nechytají trendy). A když se náhodou splaší, celkem rychle se uklidní....


Ta představa mě nadchla a líbí se mi dodnes. Jo, já jsem kráva!  A není nic trapnějšího, než kráva, co si hraje na gazelu nebo antilopu.

Ke "své" krávě se vracím, když o sobě pochybuju. Jo, jsem docela klidná a silná. Když se občas splaším, snadno se uklidním. Pevnou půdu pod nohama pomáhám najít i druhým - splašeným a nebo nerozhodným. Už jsem musela unést víc, než bych si myslela, že jsem schpná. Tak co na tom, že nejsem štíhlá jak gazela a rychlá jak antilopa?!


Na stejnou otázku mi jedna klientka zklamaně odpověděla, že je Zajíc. „Splašený, co pořád zdrhá a před něčím kličkuje!“  Když jsem se jí ptala, co se jí na zajícovi líbí, po chvíli řekla: „je moudrý! Moudrý, rychlý, nenechá se chytit. Ví, kam si zalézt. Zná rostlinky, má rád přírodu, umí v ní žít... Já chci být moudrá paní Zajíčková!“.

To je síla projektivních otázek  - těch, které umožňují vystoupit ze své role, zažitého vnímání sebe, druhých nebo situací a strastí. Otázky typu: Co by, kdyby...jste byli opice/ vaše matka/ šéf/ moucha na stěně/ nejbohatší na světě/ nesmrtelní/ neviditelní/ jste se nebáli...?   Odpovědi na ně podporují sebereflexi. Umožní vidět nově, z jiného úhlu objevovat nová řešení a cesty. Probouzejí kreativitu a hravost, ochotu vstupovat na tenký led – proč by ne, když je to jen jako? ;-)

Otázky se jmenují projektivní, protože pracujeme nikoli s realitou, ale se svými projety - promítáním vlastních představ a asociací do dané osoby, situace, zvířete, věci... Je v pořádku, že vám příjde na opici důležitý humor a někomu jinémo hbitost. Všímejte si toho, co je důležité pro vás. A představami druhých se můžete klidně inspirovat také. 

Vaše vidění se také může měnit v čase. V jeden moment se můžete například cítit jako aligátor, jindy jako želva. Někdo může dlouhodobě pracovat se stejnou projekcí (jako se já vracím ke krávě). To, co pomáhá, je vystoupení ze zaběhlého vidění a objevení jiného. Ta správná je vždy to VAŠE aktuální projekce, protože mluví právě k vám právě v dané situaci.  

Tak schválně:

• Kdybyste si mohli vybrat, jaké zvíře byste byli? 
• Co vás o tom zvířeti napadá?
• Co se vám na něm líbí, co na něm obdivujete?
• Co by takové zvíře (člověk s takovými vlastnostmi a chopnostmi) dělalo ve vaší situaci? Jak by řešilo váš problém či nesnáze?
• Jak by žilo váš život?....

Co si myslíte o projektivních otázkách a jaké zvíře napadlo vás? Podělte se v komentářích ;-)

PROČ A JAK SI OCHOČIT VALENTÝNA A JEMU PODOBNÉ - pánové

Zas je to tady  - Valentinské zlo!  Další blbý komerční svátek, kdy přítelkyně / manželka očekává... nebo sice říká, že neočekává, ale když nekoupím ani kytku, budu poslouchat, jak Ten vzal Tu na večeři, koupil jí... Nebo se netrefím a zase špatně.

Máte to podobně, pánové? Pak vám nabízím jiný pohled. Nejen na Valentýna, ale i na vztah a na sebe. 

Nemohu říci, že do vás vidím, milí muži. Ale... doma mám dva malé kluky (6 a 9) a ti mě denně překvapují, jaké množství lásky, pohlazení, blízkosti a přijetí, vyžadují a jak si v něm lebedí... Řekla bych, že s věkem se mění forma a také osoby, od kterých jsou vám projevy náklonosti, obdivu a zájmu příjemné. Ale lásku a respekt potřebujete malí i velcí kluci, ne?

My ženy o sobě víme, že potřebujeme vaši lásku, podporu a zájem. Ne všechny a vždy si o to umíme říci (tak, aby vám to bylo srozumitelné – nechtějte vědět, jak dlouho jsem přepisovala tento text, než ho manžel pochopil), ale všechny chceme být milované.Vy o tom  nahlas nemluvíte, ale od žen chcete také pozornost,  zájem, uznání a lásku, ne? V láskyplném vztahu nacházíme sebepotvrzení, sebeúctu a jiná potěšení my i vy.

Co je potřeba, aby to fungovalo?

1. Na prvním místě SEBELÁSKA. Kdo nemá rád sebe, není schopen dát lásku druhým. Jen ten, kdo se naučil vnímat, respektovat a vyhovět svým potřebám, je  schopný skutečné citlivosti k potřebám druhých. Vlastní deprivace znecitlivuje.

pozn.: video je delší, ale...

2. Sdílet spolu čas a prostor vyplněný vzájemným zájmem a pozorností. Soustředit se s partnerkou jeden na druhého, zařizovat si společné příjemné zážitky a snažit se druhého potěšit.

Takže vám nabízím: 

využijte Valentýna a jemu podobné svátky pro sebe. Když chcete mít klid, cítit se s partnerkou dobře, respektovaní a milovaní, může pro vás být jakýkoli svátek,  výročí nebo narozeniny připomenutím: zastav se, zpozorni, co by druhého potěšilo? Co můžeš udělat pro to aby se vám žilo radostněji? Nechceš koupit kytku, otevřít víno, pustit oblíbenou hudbu, naplánovat výlet někam, kde to máte rádi nebo cokoli, co potěší...? 
Stačí trocha zájmu a bude lépe - vám i nám ;-). A může to být klidně týden před nebo víkend po Valentýnovi.  




PS: Podle mého skromného výzkumu, na komerční svátky a "dárky na povel" nejvíc reptají ti (muži), kteří mají tendenci svou pozorností vůči blízkým  šetřit i kdykoli jindy během roku ;-)

JAK SE NEZTRAPNIT VYŠUMĚLÝMI PŘEDSEVZETÍMI A PŘIPRAVIT CESTU ZMĚNĚ

Máte už nový diář?

Jak jste na tom s novoročními předsevzetími? Dáváte si nějaké? A jak se Vám je daří realizovat?   Karel Mindless Novotný (český brand guru) říká: "Dávat si novoroční předsevzetí je klišé. Nedávat si je je taky klišé."

Loni jsem shrnula na blogu argumenty proti novoročním předsevzetím – ZDE. Tedy, proti těm, jimiž chceme urvat na začátku roku, co se nám nedařilo celý předchozí rok (často roky). Minulý týden mi však klientka  na schůzce řekla: „Četla jsem Váš blog a souhlasím s Vámi. Taky bych v zimě nejrači zazimovala a sbírala síly. Ale já teď opravdu musím něco změnit! Nemůžu a nechci dál odkládat.“

Takže co s těmi předsevzetími? Mít, či nemít?

Jak využít začátek roku a respektovat přitom fakt, že když je nám zima, venku je většinu dne tma a přes svátky jsem zlenivěli... energii k nadstandardním výkonům povětšinou nemáme? 

Začátek roku, stejně jako čehokoli jiného, má určitý náboj. Cítíme naději, že můžeme znovu, jinak a lépe. Je fajn této energie využít. Myslím si, že začátek roku je skvělým časem pro PLÁNOVÁNÍ.

foto:www.passionplanner.com

1. Udělat čáru za tím, co bylo. Ideálně reflexí toho, co se dařilo a fungovalo. Objevíme a pojmenujeme úspěšné strategie, perspektivní partnerství, investice, činnosti... A stejně tak i to, na co jsme sázeli nebo to zkusili, ale výsledek nebyl, jaký jsme čekali.


2. Pojmenovat si, co chceme - cíle. Čeho chceme dosáhnout, po čem toužíme, jak chceme žít, pracovat...? Co nás učiní spokojenými? A s jakým konkrétním výsledkem budeme spokojení na konci roku? Čím jasnější cíl, tím zjevnější jsou cesty k němu. (Chci být NĚKDE JINDE, znamená jen to, že proto budu muset NĚCO udělat. 2 týdny dovolené v Chorvatsku nebo 2 měsíce v Asii si žádají jiné kroky...)


3. Vymyslet cestu k cíli. Co potřebuji, kde to vezmu, kdo mi může pomoci..., abych byl/a na konci roku tam, kde chci? Co / kolik/ kdy /do kdy potřebuji udělat? Plánujte si tak, aby vás realizace co nejvíce lákala. Zvažte své dosavadní zkušenosti, zdroje i limity. Buďte realističtí, přiměřeně ambiciózní, konkrétní a laskaví sami k sobě.


4. Vymyslet, jak sami sebe podpořit. Je fajn užít si pokroky a úspěchy – i ty malé. Čekání na pořádný úspěch někdy neustojíme a zbytečně odpadáme předčasně. Co považuji za dílčí úspěchy a jak se za ně odměním? Čím si mohu cestu zpříjemnit? S kým se spojit? Co potřebuji dělat proto, abych byl/a v kondici, udržel/a motivaci a tempo?


5. Vypsat všechny potřebné kroky, včetně těch, kterými se chceme podpořit. Poskládáme je chronologicky, dáme k nim termíny a poznamenáme si je – co je psáno, to je dáno! ;-) Přesně k tomu je nový diář! (případně listy stažené a vytisknuté z internetu). Doporučuji vám, použít tužku a papír. I za tu cenu, že si pak vše zanesete do své aplikace. Jsem přesvědčená, že papír a blok, ve kterém se dá listovat, malovat, podtrhávat... má, minimálně v procesu tvorby – plánování, mnohé do sebe.

foto: předvánoční plánovací workshop

ZAČNEME OD KONCE

Na konec roku si napište, kde chcete být – cíl. Poznamenejte si také, kde chcete být na konci jednotlivých měsíců. A pak si vypište potřebné kroky k termínům. Ty budete v průběhu roku doplňovat, přizpůsobovat realitě a koordinovat s vašimi dalšími aktivitami. Plánování je nekončící proces – musíme reflektovat situaci a změny, korigovat svá mylná očekávaní. 

Pokud jste hraví nebo s diářem rádi prokrastinujete, máte neomezené možnosti! Můžete diář libovolně doplnit, přizpůsobit svým potřebám, estetickému cítění, využít ho k motivaci. Na internetu najdete spoustu inspirace. Vychází knihy, šablony, nálepky, které vám práci s diářem zpříjemní. (Jen pozor, aby vám zbyl čas i na realizaci plánů ;-)



Možná namítáte, že to jde i bez plánu. A máte pravdu. I bez mapy a značek někdy někam dojdeme a může to být moc fajn cesta. Ale pokud chceme přijít na místo včas a užít si to tam, příprava na cestu pomůže. Slovy Dwighta Davida Eisenhowera:

Během příprav na bitvu jsem pokaždé shledal, že plány jsou zbytečné, ale plánování je nepostradatelné! 

Když máme naplánováno a zapsáno, zbývá už jen maličkost – plán realizovat :-). 

Přeji vám hodně štěstí s plánováním i realizací a radost z výsledků! Pokud chcete s plánováním pomoci, zvu vás na KURZ. Naučíte se plánovat a zvládat nejen dlouhodobé cíle, ale i denní aktivity. Objednejte si konzultaci nebo koučovací sezení. Nebo napište, kde tápete. gabriela.bohmova@gmail.com 

A pokud se chcete podělit o svůj názor nebo zkušenost s předsevzetími a plánováním, budu ráda za váš komentář.