KRÁVA NA VYŠEHRADĚ aneb (skoro) všechno je otázka volby

Vyšla jsem z domu – na poslední chvíli, jak je mým nedobrým zvykem – a ono poprchává. Překvápko, v dušičkovém čase… Jenže nemám deštník a kabát nemá kapuci. Vracet se nemělo cenu, už bych nestíhala. Takže risknout a jít nebo se otočit na podpatku a vrátit se do sucha a tepla? 

Nebylo to nejpohodovější nedělní odpoledne. Měli jsme jít celá rodina... V Bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě zpíval sbor MáTa & sólisté koncertní provedení skladby Requiem od Mozarta. Ve sboru zpívá kamarádka Pavlína (máš můj obdiv, Pavli!!!). Těšila jsem se na něco krásného a chtěla vidět Pavlínu s rodinou. Takže jsem to riskla a šla. 

V metru jsem četla knihu Kráva na parkovišti: „Je vědecky dokázáno, že životnost jakékoli emoce je půldruhá minuta. Když se po tuto dobu přimějete nijak nereagovat, pomine i pocit zloby a vy opět začnete myslet racionálně…“, psalo se tam. 

Vystoupím na Vyšehradě a -  leje. Emoce přichází okamžitě! Ok, dám jí tu půldruhou minutu a uvidíme. 

…co bych, jako dítě, dala za to, aby mě mamka nechala běhat v dešti! (Občas to vyšlo.)… Ta vůně mokrého spadaného listí… Vybavily se mi okamžiky dávno minulé, kdy jsme jako malincí chodili s bratrem a mamkou naproti taťkovi do práce. Jdeme kolem dlouhého vysokého zděného plotu, je tma, svítí lampy a voní to stejně, jako tady. Na zemi je spadané listí, mohly by to být kaštany??? A já běžím tatínkovi do náruče… Bylo to v Trenčíně - měla jsem do 4 roků... 
Vybavilo se mi to poprvé. Taťka už tu víc než 10 let není a každá vzpomínka na něj je dárek. Teď možná dárek za těch 90 vteřin, co jsem dala své emoci. Byla to skvělá VOLBA! 



Utřu slzu a jdu dál. Je tak krásně melancholicky. Listí stromů je ve vrcholné formě. Krásně zbarvené, ale stále ho zůstává dost na stromech. Vyšehrad je teď překrásný! U hřiště mě překvapí nádherně kvetoucí záhony! Trochu fotím a pak běžím. Vždyť spěchám. 

Přibíhám a kostel mě vítá zvonkohrou.  Místa k sezení jsou obsazená, ale když stojím, mám luxusní výhled na sbor i kostel. Hledám Pavlínu, pak zkoumám pohledem kostel. Je nádherný! Před lety se tu ženil švagr…  Requiem je úžasné. Nádherný zpěv se snoubí s krásou interiéru. 

UMĚNÍ – když někdo něco umí opravdu dobře – dělá RADOST. Tomu, kdo umí i přihlížejícímu. Povznáší duši. Fakt! Přesně tak jsem to cítila. Ten pocit na hrudi mě zvedal nahoru. Je to jako, když si unavený člověk dopřeje masáž nebo lázeň. Krása občerstvuje. 

Najednou mě překvapila lítost. Lítost z toho, že si něco takového nedopřávám častěji. Jsem nejen chudokrevná, ale i chudokrásná… Přitom mi nic nebrání. Možností je spousta. Nemusí jít o peníze a ve finále ani čas. Taky je to jen otázka VOLBY. 




Jaká je pointa? Tentokrát je to „jen“ příběh. Přeberte si to sami.

Já si však chci určitě víc dopřávat:
-  90 vteřin, když se vytočím a 
- přijímat pozvání na krásu a umění…

Co vy?  

Literatura KRÁVA NA PARKOVŠTI Zenový přístup k překonávání zlosti od L. Scheffa a S. Edmistonové, Argo. 

PS: Některé volby je dobré naplánovat předem. Pokud vám plánování nejde, můžete to zkusit třeba ZDE  a nebo TADY. 




S velkou úctou k sboru MáTa a všem umělcům ;-)
G.B.