Příspěvky
Zápisky z cest – pohled z dálky
Jsem na dovolené. A znáte to, s odstupem najednou
vidíme jiné, jinak… Získáváme jiný úhel pohledu, objevujeme
poklady – jeden je jako bonus, až úplně dole pod textem :-).
Ráda o sobě říkám, že jsem koučující matka. Při koučování dospělých moc ráda využívám, co jsem
se naučila s dětmi a naopak. (Tak například schematizace a piktogramy při
orientaci v čase a v úkolech ocení malý autista, stejně jako velký
manažer). Myslím si, že mnohdy zbytečně zdůrazňujeme specifika konkrétní
cílové skupiny, místo abychom využili, co se nám již dříve osvědčilo jinde. A
zvláště na děti a dospělé máme tendenci dívat se jako na rozdílné živočišné
druhy. Přitom ta odlišnost je mnohdy našim zbožným přáním nebo předsudkem,
spíše než čímkoli jiným.
Tak třeba dnes. Synek se vztekal, když jsme mu zabavili
telefon, protože mu vypršel čas na hraní Husitů: „to je ale pitomej den! Snažím
se být hodnej a pak si ani nemůžu zahrát pořádně hru!“. (Jsme na horách
v Itálii, a zatímco spolužáci opakují násobilku, on brázdí svahy na
lyžích. Fakt je mi ho líto…) Prospěl by Ti jiný úhel pohledu, mladíku. Ukázala
jsem mu pastelku zezadu a zeptala se, co vidí: „Takový zakulacený trojúhelník.“
Otočila jsem pastelkou: „Já tvrdím, že je to obdélník se špičkou! Nebo tlustá
špejle… Ne tužka, červená pastelka, nebo dřívko, šipka….“ „Ne, zakulacenej
trojúhelník…“ říkali už oba kluci a smáli se. 
Když se před usínáním zlobili, že jim kvůli řádění a zdržování nevymyslím pohádku na dobrou noc, připomněla jsem jim „pastelku“. Chtěli další příklad. Vymysleli třeba: dveře/deska/dřevo na topení/ snowboard…
Což mi připomnělo: dnes mi pan domácí, Claudio Delvai, povídal o zdejším kraji – údolí Val di Fiemme. Pán je patriot a vůbec, renesanční člověk – spisovatel, ředitel místního muzea, milovník a podporovatel umění, hoteliér... Říkal mi, jak je zdejší údolí už po staletí významné. (Jasně, to říkáme turistům o své domovině všichni. Lyžování je tu super – posledních 60 let? Je tu nádherná příroda, ale krom obchodních cest sever – jih, kdo by se sem škrábal? Všude samý kopec a les???) A pán mi začal povídat příběh zdejších lesů. Ke stavbě využívali místního dřeva již Benátčané. Rostou tu v horách vysoké kanadské smrky s minimem větví až někde hodně vysoko. Dnes jsou nazývané „rezonančním dřevem“ a dělají se z nich hudební nástroje. Světoznámé Stradivárky se vyráběly právě ze zdejšího dřeva. A také další smyčcové nástroje, kytary i piana. Takže právě ten samý kopec, samý les je bohatstvím a věhlasem zdejšího kraje…
Myslím, že máme precedens! Stačí
odkázat se na „pastelku“ a „strom Stradivárius“ a ušetřím si mentorování. Taky jsem chlapečkům říkala, že zlobit se
nebo dokonce vztekat, je normální. Stává se to přeci i mně a tatínkovi (vím,
že jsem si naběhla a vrátí se mi to, jako bumerang…). Jde o to vědět, že je
velká pravděpodobnost, že existuje i nějaký jiný úhel pohledu na věc a ten už nemusí být
tak tristní. Proto je fajn tu dobu vzteku a sebelítosti zkrátit. Že
rozdíl mezi těmi, co mají v životě radost/úspěch/peníze… a těmi, co se
mají pořád špatně, může být i v tom, že ti radostnější jsou schopni
podívat se znovu na strom před sebou a vidět v něm housle, dům nebo loď.
Zatímco ti nešťastní jen nadávají na cestu do kopce a lesy kam se podíváš…
Lekce osobnostního rozvoje pro děti ;-)
A co tím vším chtěl vlastně básník říci?
1.
Co funguje na dospělé, můžeme mnohdy použít i na
(své) děti a naopak - dejme dětem šanci pochopit i sofistikovaná řešení
a s dospělými se nebojme mluvit a jednat jednoduše a přímočaře.
2.
Příběhům, obrazům a přirovnáním rozumí
často malí i velcí a na rozdíl od poučování jsou obvykle ochotní se z nich
i poučit.
3.
Když se cítíme mizerně, klidně se
politujme/vyvztekejme…, ale ne zbytečně dlouho. Pravděpodobně existuje i jiný
úhel pohledu na naši „životní mizérii“. A možná z toho klacku, co
nám někdo hodil pod nohy, vytvoříme jednou Stradivárky… Nebo něco jiného :-).
4.
Experimentujme kreativně s tím, co se nám
již dříve osvědčilo jinde. Zkusme být renesančními lidmi, kteří mají různorodé
zájmy i oblasti působení. Je to šance recyklovat a lépe využít své zkušenosti a
talenty. A být inspirací pro druhé… (viz. poznámka pod čarou).
5.
Mluvme spolu a naslouchejme si – a zvláště
cizincům. I když je jejich nebo naše jazyková výbava někdy mizerná. Šance na jiný, nový úhel pohledu u cizích lidí
s jinou životní zkušeností významně roste.
_______________________________
POZN: Náš bytný, pan Claudio Delvai, se kdysi náhodou dověděl o zvláštních vlastnostech a věhlasu smrků z určité oblasti jeho kraje Val di Fiemme. A rozhodl se, že o tom musí vědět místní i návštěvníci kraje. Po čase vymyslel, že „darují“ po jednom „kouzelném“ stromu významným hudebníkům (a strom na jejich počest pojmenují). Tak vznikl les Bosco che suona. Jedním z obdarovaných byl také dirigent a skladatel Ezio Bosso. Na počest zdejších stromů a neobvyklého dárku složil a natočil symfonii Under The Tree´s Voice, kterou se svým orchestrem pod korunami stromů také zahrály…
Dostala jsem CD a poslouchám ho stále znovu, jak se mi líbí!
Poslechněte si ;-)
Autentická nahrávka:
profi nahrávka:
